čtvrtek 30. září 2010

Každý chce mít bezpečí!

Jaké - které - koho - čí?

Asi každý z nás potřebuje pro určitý pocit bezpečí zajistit pár nezbytností. Prostě to, co způsobí, že člověk může mít klidný spánek.

  

Takový klidný spánek můj muž třeba nemá, pokud není v noci zamknuto na dva západy a klíče pootočeny v zámku (a na dveřích zasunut řetěz a použitý horní přídavný zámek).

Krom plného močového měchýře existuje pouze jediná věc, která ho dokáže zvednout z postele ve tři ráno. Bohužel, nejedná se o péči o zhusta blinkající dítě apod. (takových drobných detailů si povětšinou ani nevšimne), Jediným hnacím motorem se může stát pouze vtíravá myšlenka: „Co když nemáme zamknuto?!“ Pokud mozek vyplivne odpověď zápornou, tak i v této noční hodině je ochoten se vydat na kontrolní výpravu do předsíně...

Prostě si myslí, že když uprostřed hluboké noci zamkne, je v naprostém bezpečí.  

Cha, jak hluboce se přitom mýlí! Máloco třeba ve mě dokáže vzbudit takovou touhu ho přiškrtit – jako moment, kdy jsem z příjemného snu vytržena jím způsobeným chrastěním kovu o dveře bytu...

  

To třeba Tomík, ve snaze zloděje rovnou lapit, svého času vymýšlel různé důmyslné pasti. Ty se sestávaly zejména z neodfláknutého omotání bytu provazem, který končil na klice vchodových dveří zavěšeným nákupním pytlíkem. Dodnes mi není úplně jasné, jak přesně měla past působit na zloděje (asi šok z leknutí se igelitové tašky nebo něco podobně krutého), ale my se nějakou dobu zamotávali do spletitých sítí šňůrek a provázků docela obstojně...

Naštěstí od těchto humánnějších metod již upustil a rozhodl se, že bude účinnější přejít z obrany rovnou do útoku a na případného narušitele použít drsné násilí. Nastalo tedy období kradení kuchyňského náčiní. Né, váleček na nudle nepostrádám. Jen občas (při záchvatu divokého vaření) musím dojít k němu do pokoje pro pánvičku či rendlík s držadlem.

  

Lucinka naštěstí zatím věří, že když je zamčeno a je doma tatínek a maminka a Tomášek a její plyšový králík, tak je v bezpečí. Sice už taky po vzoru staršího bratra občas rozvažuje nad určitými způsoby boje se zlodějem, ale to bych raději ani nepopisovala. Jen řeknu tolik – nechtěla bych být v jeho kůži...

  

A co potřebuji pro pocit bezpečí já? Docela by mi stačilo, kdyby choť ty klíče přes den v zámku občas nenechával....

... z vnější strany dveří...

  

 

 

14 komentářů:

  1. To co dělá tvůj muž , je asi ze stresu. Asi vím o čem mluvím, protože to mám taky. Já jdu dokonce tak daleko, že se vracím z ulice domů, přesvědčit se, jestli jsem zamkl. Zjistil jsem, že to mám vždy po té, co se v práci stresuji, vlastně ne jen v práci. trochu neklidu a blbnu.

    OdpovědětVymazat
  2. Zkus chotě přesvědčit, ať si z ručníků a klepačky na koberce vyrobí a dá do předsíně úděsnou a smrtonosnou mumii. Ještě jsou na ni tedy taky potřeba umělé zuby (v ideálním případě ty patřící strýčku Juliovi).

    OdpovědětVymazat
  3. [1] Jé, Jirko, tak to já blbnu taky - vracím se k autu, dumám, zda jsem vypnula žehličku atd... To je klasika :-))

    Jen u nás doma, když jsem byla malá, tak se ani na noc nezamykalo a nemám to tak zažité, abych kvůli dodatečnému zamknutí vstala. Zato mám při dvou dětěch extra lehké spaní a zatraceně dobře poznám, když kvůli tomu vstává choť (který naopak zamykat zvyklý byl)... :-)

    OdpovědětVymazat
  4. [3] Henry, chotě jak chotě, ale již vidím, jak se chutě tohoto úkolu chytá Tomík :-)))

    Před chvíli jsem nakoukla u Tebe, a musela jsem dokonce až kapesník vytáhnout, jak mě ten Tvůj článek dojal (a to opravdu nepřeháním!).

    OdpovědětVymazat
  5. každej něčeho bojí. Třeba můj chlap, že moc utratím, Silva, že do rána umře (bo jí bývá nějak divně), Tomáš neviditelných příšer schovaných pod jeho postelí a já hadů. Hihi, pánvičku na zloděje mi Tomík nečajzl, jen cedník na špagety. Ale ne na sebeobranu. Z toho vyráběl jakousi helmu na vymejvání mozku. Pak jsem ji ale zabavila zpět, když se klohnily těstoviny. Zajímavý je, že já jsem ze zamykací rodiny, a tady nezamykám skoro nikdy. Asi preventivně, bo jsem se kdysi potřebovala vloupat (kvůli zapomenutých klíčů) do vlastního baráku, a zahučela jsem okýnkem do sklepa, že jsem nestačila brzdit. ;o)))

    OdpovědětVymazat
  6. :) u nás taky zamyká PRAVIDELNĚ chlop. A Abu zatím pasti nechystá, protože teď má boxovací období. Každého kdo se mu znelíbí hodlá boxovat...

    OdpovědětVymazat
  7. mám to stejně jako tvůj muž s tím rozdílem, že já zkontrolovat dveře ženu Milovaného, protože v takovou chvíli se do chodby bojím! Co kdyby tam už někdo byl? :o)))
    určitě mívá také touhu mě škrtit! :o))
    ale z domova taky nejsem zvyklá, že by se nějak vehementně dbalo na to, aby bylo zamčeno! Jenže to jsem nebydlela v suterénu!

    OdpovědětVymazat
  8. [5] Chi, Oby, tak zatímco se velká část lidí bojí, zda zamkla, Ty to máš přesně naopak :-))
    Silvinka tuším na žebříčku nočních obav vede (né, že bych jí tohle přála). A Tomík je fakt dobrý koumák! :-)))

    OdpovědětVymazat
  9. [6] Abu, a nebyli jste náhodou nedávno na Kátě a Škubánkovi - tam se taky boxovalo a Lucku, krom těch jiných strašlivých fint na zloděje, taky to boxování včera napadlo :-))

    OdpovědětVymazat
  10. [7] jarmilko, teda mě tak vyslat v noci muž, ať jdu zkontrolovat zámek... tak raději ani nebudu popisovat, co bych mu všechno hrozného chtěla provést... :-)))

    Ale fakt je, že v suterénním bytě bych teda bobky taky měla - asi ale nejvíc z oken...

    OdpovědětVymazat
  11. Taky už jsem vstávala z postele ve čtyři ráno, přesvědčit se, jestli je zamčeno. Na mou obranu budiž řečeno, že mě k tomu přiměl notně opilý zpěv souseda (když mě nejdřív vzbudil) při návratu z hospody - trochu jsem se bála, je-li natolik při smyslech, aby rozeznal svoje dveře od těch mých.

    OdpovědětVymazat
  12. [11] Na mne při jedné básnické konferenci, kdy jsme nemohli zamčít bungalov kde jsme spali, během noci padli, domnívajíce se, že moje postel je jejich, postupně asi čtyři podroušení fousatci, se slovy \"Tady nespím já?\"

    OdpovědětVymazat
  13. [11] Haplo, zase nebyl-li by při smyslech rozeznat své dveře od Tvých, tak by teoreticky neměl být schopen ani trefit zámek klíčem... :-))

    OdpovědětVymazat
  14. [12] Henry, tahle historka nemá chybu! :-)))
    Nicméně z ní plyne poučení - na básnických konferencích zabrat raději místo na nějaké horní palandě. Na tu se v podroušeném stavu padá o krapet hůř... :-)

    OdpovědětVymazat