Nepoměrně zmatená já
To se tak jedno pondělí po dvoutýdenní dovolené ploužím do práce a co cestou nevidím... vlastně vidím - kupa aut zaparkovaná tam, kde bývala téměř prázdná betonová plocha.
„Hm, že by nám opravovali to naše „skvělé" firemní parkoviště? Je tu nějaké auto co poznávám? Není... To je divné, kde by se jich tu tolik ale vzalo..." si dumám, zatímco o kus dál ve firemním areálu dorazím k bagrům drtícím tu úžasnou parkovací raritu.
Totiž, plovoucí podlahy má dnes kde kdo, ale plovoucí parking se hned tak nevidí (a už ani neuvidí). I když, pravda, po zamáčknutí slzy nostalgie musím uznat, že to spešl parkoviště mělo nějaká ta úskalí. Když pominu zapíchnuté podpatky v trávnicových mezerách a odskakující kachle, tak třeba v době větších dešťů (čili skoro furt letos) byla polovina přímo nepoužitelná. No, a když si vzpomenu, jak jsem si poprvé nestihla přeparkovat včas a k vozu se brodila po kotníky ve vodě (narozdíl od Standy a Péti ne zrovna v pohodě), tak je nějaké nostalgično v cuku letu pryč. I když tím tehdy lehce vzrostla má popularita mezi muži z práce, kteří mi pak s radostí při dalším dešti chodili oznamovat, že prší... a voda stoupá... a zda jsem si již přeparkovala...
Jsou to zkrátka horlivci. S podobným potěšením mi sdělovali třeba i drobný detail, že mi auto bliká apod. Prostě, v celkem krátkém čase jsem se stala nepsanou místní auto-celebritou.
---
„A víš, že fakt ta auta pořád moc nepoznávám," svěřuji kolegyni nijak převratnou informaci. „Jak jsem šla do práce a viděla na tom veřejném parkovišti najednou tolik aut, jsem si říkala, jestli to nejsou ta od nás. Jsem se koukla a normálně ani u jednoho jsem si nebyla jistá. Přitom vedle nich půlroku denně parkuji. Jsem holt zabitý případ..." tklivě si ulevuji nad svou autoslepotou.
To některým přítomným zvedne ego - konkrétně - kolegyně s kolegou mezi sebou pak chvilku machrují, kdo pozná čí auta a já si připadám menší a menší. V delší nadechovací pauze (jejich) se dostane ke slovu zas má ostrovidná, již poměrně zdrcená maličkost.
„No, nám prostě včera bouchlo auto, tak jsem dneska jela po dlouhé době trolejbusem, a málem nevystoupila. Ty zadní dveře nefungovaly. Mačkám to jak ďábel a nic. Jen to tak divně pípalo nebo co. Nakonec jsem se tak tak stihla vrhnout ven těma prostředníma..." házím další várku tklivé sebelítosti na kolegyni, a ta s údivem vznese dotaz: „A ty trolejbusy už jezdí?"
„Jezdí, proč by nejezdily?"
„No, jen že když jsem ráno jela, tak místo nich jezdily autobusy... Nejelas´ autobusem?" ptá se mě podezíravě.
(Kruciš, čím jsem to vlastně jela?) „Hele, to fakt nevím. Ale číslo to mělo správné." obhajuji svůj zdatný pozorovací talent. „Se prostě dívám na číslo a basta!" dodávám vzpurně. Že nerozeznám volkswagena od audiny se dá ještě pochopit (když jsou navíc obě auta červené), ale autobus od trolejbusu už snad poznám, ne...?
Takže to shrnu.
Když se vám nedaří otevřít v trolejbuse dveře na výstup, existuje několik možných příčin:
a) nemusí to vůbec být trolejbus
b) je-li to trolejbus, nemusíte mačkat to správné tlačítko
c) tlačítko prostě nefunguje.
„Bé" je správně. Cestou domů jsem si všimla (asi že už bylo odpoledne a tudíž jsem víceméně nespala), že v trolejbusech mají ta tlačítka na tyči u dveří hned dvě - těsně nad sebou. Jedno červené „Stůj" a druhé zelené „Dveře". Matně si vybavuji, že to ranní nefunkční tlačítko asi trošku u řidiče pípalo... Je docela možné, že to nebylo to zelené...
Prostě, v pondělí ráno, po dovolené, po dlouhé době v MHD jsou (mé) rozlišovací schopnosti rozhodně značně omezené.
Nebo je taky docela možné, že má pozornost byla otupena zadumáním nad tou geniální veverkou, co ráno přehopkala cestu krásně středem přechodu pro chodce...
Vůbec, fenomén chytré veverky. Ten se kolem mě poslední dobou objevuje nějak často.
Když pominu tu uvědoměle silnici přecházející, hned se mi vybaví, jak jsem nedávno zaregistrovala jedny zmutované na daleké planetě, které nabízely pocestným papírové ručníky či co a o pár dnů později další, ty zas házely šišky do jasně vymezených sektorů.
Takže, z toho plyne nejen poučení - „Bacha na chytré veverky!", nýbrž i zapeklitá kvízová otázka:
uhádnete, kde jsem na ty další dva druhy veverek narazila?
Drobná nápověda - na jedny v knize, na ty další ve filmu.
o prvních vím, ale ne a ne je zařadit a druhý samozřejmě Kuky :-) sektory zkouší Podnikatel na Netopejrku, ale zatím se daří akorát v případě, že jí řekne - švestka v sektoru D5 :-) to najde bez problémů ;-)
OdpovědětVymazathttp://www.youtube.com...Uu3zDq3Z2g
OdpovědětVymazatSmiřme se s tím, že veverky prostě UMÍ! ;o)
Pobavilo mě, že jsi přeparkovávala u práce auto kvůli dešti. Proč sis ho nedala na dobrý místo rovnou? ;o)))
Pěkný antispam MDHHH - jesi to nemá co do činění s tím auto-trolejbusem. ;o)
OdpovědětVymazatNo to opravdu netuším, jen jako zástupce podniku, co provozuje MHD, bych připodotkl, že to je s Tebou fakt špatné, že nevíš, čím jedeš a co mačkáš... dej bacha, ať to příště není v tramvaji tlačítko záchranné brzdy;-)
OdpovědětVymazat[1] Přítelko, tak k druhé veverce gratuluji!!! To bylo těžké, že? :-)
OdpovědětVymazatPrvní zatím neprozradím - třeba se najde nějaký veverko-znalec :-)
Podnikatel teda slaví coby trenér úspěchy :-) A Netopejrka fakt válí!! :-))
[2] Cha, Oby, jsi mi s tím odkazem dala - jsem se zasekla na veverkách. Fakt jsou dobré! :-))
OdpovědětVymazatNo, přeparkovávat - páč nejvíc se zatápěl konec parkoviště a jelikož jezdím do práce jako poslední, tak jsem vždycky skončila na konci. :-) Holt, kdo dřív příjede, líp parkuje, o tom žádná :-)
[2] Kamio, tss, nevím čím jedu. TO ČÍSLO jsem věděla :-))
OdpovědětVymazatAle neboj, nejsem zas příliš veřejně nebezpečná - když tak vezmu v potaz četnost dvoutýdenních dovolených, kdy se mi navíc den před nástupem dodrbe auto, tak mi to vychází na docela bezpečný interval :-))
Autoslepota, aha, už vím jak se jmenuje moje nemoc. Díky nomi. Já rozlišuji auta pouze podle barvy, což je k ničemu, jelikož mnoho aut má barvu stejnou. Autoslepota, s dovolením si tento výraz osvojuji. :-))
OdpovědětVymazat[8] Evi, a to už na mě manžel za ty roky mohutně zapracoval :-)
OdpovědětVymazatAle třídění podle barev mi pořád připadá nejzapamatovatelnější - ostatní info udržím zhruba tak dlouho, jako včerejší zprávy o počasí :-)))
To je zanedbáním v dětském věku, nomi:) Pozorovala jsem jednou na ulici chlapečka, jak putuje s tatínkem podél řady zaparkovaných aut. Odehrávala se zhruba následující konverzace: \"Co je tohle?\" \"Pezjot.\" \"Správně, Pežot. A tohle?\" \"Enaut.\" \"Výborně, Renault. A tohle?\" \"Kodouka.\" \"Správně, to je škodovka. A co je tohle za autíčko?\", přišli k velkému zelenému Méganu. Chlapeček se k němu vrhnul s rozpřaženýma rukama, objal přední masku a šťastně zahlásil: \"Našeeee!\"
OdpovědětVymazat[10] No, squire, jednoznačně - jenže, v mém dětském věku tu byly akorát Škodovky, Trabanty, sem tam Lada a Moskvič :-)) Ty poslední tři už skoro nejezdí a Škodovky vypadají úplně jinak... :-o :-))
OdpovědětVymazatAle ta příhoda s chlapečkem je kouzelná. Můj Tomík byl na tom ve dvou letech taky o kousek líp, než já - a to jsem ho to učila sama. Já to četla a on poznával podle těch znaků. :-)
Takový Peugeot se jim poznává docela dobře, ale třeba naučit prcka (a maminku) rozlišit Hondu od Hundaye nehrozí :-))
neklesej na mysli! Jsem v tom s tebou! Rozeznávám tři druhy aut - stodvacítky, oktávky a podobné oktávkám a ty ostatní :o)))
OdpovědětVymazatjá auta vcelku úspěšně poznám, určit značku neni problém, ale muj chlap je strašně náročnej, neb když řeknu něco o autech on potřebuje vědět jakej mám na mysli konkrétní typ a když už náhodou vim, jakej to byl typ tak se mě zeptá jestli mám na mysli ten novější model nebo ten starší
OdpovědětVymazat[12] jarmilko, tak přesně takhle jsem na tom byla při seznámení s mužem :-)) Ale on na mě fakt už mohutně zapracoval.
OdpovědětVymazatA neboj, na to je právě dobré mít syna, taky se dost při procházkách s dvouleťákem pak přiučíš :-)))
[13] přítelko, už něco poznávám, ale co fakt mozek nebere, přiřazování aut k jednotlivcům... To prostě v hlavě neudržím.
OdpovědětVymazatPak je třeba problém se domluvit například s mužem: \"Jsem dneska potkal souseda blabla...\" \"Kterého? Toho, co mají ty dvě děti?\" \"No, nevím, jestli a kolik má dětí, ale jezdí ve stříbrném xyz.\" \"Eee, tak to netuším, kdo jezdí ve stříbrném xyz...\" ... Asi tak.
Nemám nejmenší ponětí, jaká auta mají lidé v okolí, známí, spolupracovníci...
Jen teda výjimka je ten nový soused, co mi dal globus, neboť do jeho zeleného auta jsem se těsně po jejich nastěhování dobývala - v domnění, že je moje... :-))
Cha, novější nebo starší model... To je pěkný špek :-) Taky jsou záludné otázky ohledně obsahu motoru či na co se to někteří (zrovna dnes jeden koleka v práci - milovník aut) ptají... :-))
nominku Podnikatel momentálně vybírá nový pracovní auto, neb Klokan zůstane Čudlí, takže si to umíš představit.. přijde a zaníceně mi vypráví o tom co všechno to auto má a umí a má najeto a co u nich nejčastěji odchází za součástky... a já pokyvuju hlavou a tvářim se strašně chytře :-))
OdpovědětVymazatJo tak já taky machruju, jenom dokud vidím na masku. Podle siluety auta rozlišuju na třídvéřový, pětidvéřový a nákladní:-D
OdpovědětVymazat[16] přítelko, chápu. Prostě mluví něco jako čínsky :-))
OdpovědětVymazatManžel už teda za ta léta ví, že tohle může probírat jakoby se mnou (čili si povede samomluvu), nebo si naprosto skvěle až přímo úžasně popovídá se svým bráchou, otcem či jiným majitelem většího množství testoteronu :-) Pochopil... :-))
[17] ... a ty trabanty :-))
OdpovědětVymazatSquire, nechci brutálně machrovat, ale ještě mám v repertoáru kombik. A u nekombiků jsou dva druhy kufrů - jeden se otvírá celý i se sklem a druhý jen ten plech. Jednomu se říká hatchback. Nevím kterému. Myslím, že tomu beze skla... Uff, to byla poučná přednáška, co? :-)))
A typ našeho auta už poznám i podle tvaru, po letech... :-)
Zrovna dneska jsem pozorovala, jak je dcerka po mě. Taky se vrhá k autům dle barvy: \"To je naše!\" a řítí se obejmout nějakého cizího kombika, přitom my kombi nemáme. Trefila ale barvu...
Teď mě napadlo, že podle siluety ještě bezpečně poznám Smarta, protože druhé tak debilní auto se na silnicích nevyskytuje:)
OdpovědětVymazatA samozřejmě Fiat Polski a Cooper Mini, ty mrňata se mi poznávají nějak dobře, asi proto, že jich moc není.
A do Německa jsme se dopravovali devítisedadlovým VW Transporterem. Zpětně jsem se dověděla, že tomuhle typu silniční krávy se říká Van. Takže ještě poznám van.
[20] Smart? To je ta nákupní taška na kolečkách? :-))
OdpovědětVymazatJsem jako první po škodovkách uměla poznávat Twingo. To jsem byla právě ve fázi dvou a čtyř dvéřovém členění všeho. Manžel měl tehdy (když jsme se seznámili) firemní Audi A3, sportovní, dvoudvéřové - u mě automaticky zařazeno do kategorie Twingo. Jen dík těm čtyřem kolečkům vzadu jsem kolegyni v práci vysvětlila, že má Opla (poté, co jsem si ujasnila, že to není Volkswagen)... Tehdy totálně neposkvrněna autoprůmyslem... :-))
Van - to netuším, ale jestli je to odporně velké, nezaparkovatelné - tak u něčeho podobného se choť pár let rozplývá. Zatímco já nechápu, nač by nám byla dodávka (hlavně abych ji někdy nedejbože nemusela řídit)... :-/
:-))
Pozor - zítra odhalím původ té knižní veverky. Poslední možnost tipovat :-))
OdpovědětVymazats Tebou je! Děláš se, že nerozeznáš auta, a když Ti dá někdo glóbus, sebereš mu (pokusíš se sebrat) hned i bourák! ;o)))
OdpovědětVymazatSi mě pobavila... Ten zadek, co se otvírá i se sklem je hatchback, ale by mě zajímalo, jak se to řekne česky. ;o)
[23] Cha, Oby, tak aby bylo jasno - do toho auta jsem se mu dobývala den nebo dva předtím, než jsem nafasovala ten globus. Pořád mám pocit, že to měl být nenápadný úplatek, ať jim to auto nechám po ránu na pokoji :-))
OdpovědětVymazatVidíš, tak s tím hatchbackem jsem to měla přesně naopak zafixováno. Ale věřím Ti! (neb si matně vybavuji ještě termín \"sedan\" a ten se hodí k tomu plechu) :-) Jinak se tomu myslím říká páté dveře ... asi... :-))
...to měl být nenápadný úplatek, ať jim to auto nechám... ;oD
OdpovědětVymazatZmutované veverky se vyskytly v pátém díle Stopaře po galaxii od Douglese Adamse. Pochvalu pro vítěze si tedy slavnostně ponechávám :-)
OdpovědětVymazatale jelikoz jsem to necetla (a kdyz jsem se s Tomikem koukala na filmovou verzi, byl to takovej des, ze jsem u toho asi v polovine usla, takze pokud byly ve filmu veverky, utekly mi), nechala jsem otevrene kolbiste pro znalce. Holt se znalci tentokrat nedostavili vcas... ;o)
OdpovědětVymazat[27] Hm, Oby, tak si píšu - na film nekoukat! Maximálně těsně před spaním :-) U nás je to prý dobré v audio zpracování... Ale osobně raději ty knihy :-)
OdpovědětVymazat