Sto a jedna dieta

Jak jsem nedávno zmínila, znova jsem se dala do boje. Do boje s těmi tuky, faldy, špeky a jinými nepěknými následky nezřízené konzumace sladkostí. Tentokrát se mi opravdu chce – a pomalu, ale jistě to i jde.

Pomalu. To je právě ta zapeklitost. Člověk by to chtěl nejraději hned!

Byť jsem si tentokrát, krom odhodlání začít a vydržet, dala určitou práci i s promyšlením celé té hubnoucí akce, propočtením potřebných kalorií, stanovením pevných, pozvolných (a tím snad i splnitelných cílů), získání potřebných výchozích informací o potravinách...

Prostě, i přes to všechno zas je tady. Ten červík. Ten, co hlodá. A hlodá... „Nešlo by to nějak rychleji? To by bylo fajn, zbavit se té zátěže hned a nebabrat se s tím až do konce roku..." a jiné podobné díry do hlavy mi vykusuje.

A já? Ač vím své, občas, když zahlodá o krapet víc, se nechám zlákat. Vidinou rychlejšího dosažení cíle, bez vize, bez píle... Ne, nechci přece držet žádnou dietu! To přece ne! Ale aspoň se na pár podívám, co když… 

Neodolám, a zadám do vyhledávače: „nejúčinnější dieta“.

Ha, vyvalí se jich na mě tuny. Najednou zbaběle nemám ani chuť je pročítat, jen vnímám názvy: Atkinsonova, ananasová, proteinová, Margitova… a já nevím jaká ještě.

Začnu teda vyhledávat zaprášené informace v mozku a v plané naději, že tam snad něco objevného naleznu, vzpomínám jak:

-         V práci před x-lety ženské vařily nějakou extra-smradlavou polívku. Tukožroutskou. Zadám ji do vyhledávače, a byť polévka by  asi i byla poživatelná, jak tak čtu další pokyny, zděsím se. To se přece nedá vydržet, skoro žádné další jídlo k tomu, brr.

-         Okolo nácti a čertsvých dvaceti jsem vždy dala rychle jedno až dvě nadbytečná kila dolů pomocí dělené stravy. Ovšem, co si budeme namlouvat. Hlavně tam šlo taky o to, že se vysadily cukry, tuky apod. No, a určitě nebylo úplně nejlepší volit si pořád jen ty sacharidové dny místo bílkovinných. Tak nic, tudy taky ne.

-         Kolegyně radí talířkovou. E-e, to by mě nebavilo, pořád něco přepočítávat na talíře. Zamítá se.

-         Prý je dobrá dieta podle Mačingové. Najdu ji, koukám a koukám a … snídaně, ty by mi i chutnaly. Ale vydržet jíst jen třikrát denně? To bych prostě měla hlad a zas bych se dojídala sladkým. Nebrat!

-         Půjčím si knížku Dieta dle GI – a uznávám, tahle mi zatím připadá nejrozumnější. Ovšem je tam vše jen nízkotučné, odstředěné a já nevím jaké. Sorry, ale sacharin do sebe cpát nebudu a u mlíka chci, ať má aspoň nějakou chuť. (ovšem tuto cestu nezavrhuji úplně, zatím se zdá nejschůdnější a z části z ní v tom svém zeštíhlovacím plánu i vycházím)

-         Dokonce se doženu k tak zoufalému činu, že se podívám na jeden díl „Jste to, co jíte“. Devátý. Ne, tak vidět důležitou Cajthajmlovou, jak onu chuděru dotyčnou stírá a ztrapňuje, to teda fakt nemusím, byť rady tam padají celkem dobré. Kecám. Neodolám, kouknu i na desátý díl. Hm, kdyby se i k ostatním lidem chovala jak k Nadi Konvalinkové, tak by to bylo i koukatelné. No, a přece jen, ten Havlíček je sympaťák... Pomalu se začnu stávat pravidelným divákem. V jedenáctém dílu mi pro změnu zvedá adrenalin mladý a zatím poměrně dost hloupý blbeček. Sakryš, mám já to zapotřebí? No, kouknu dnes na dvanáctý a uvidím...

    

Nicméně, co teď s tím sesbíraným informačním přísunem? Raději nic. Nakonec se s povděkem vrátím k tomu svému nastartovanému – sic pomalému, ale udržitelnému – postupu.

Přece jen, za ta léta se už trochu znám a nemůžu si prostě u toho hubnutí dovolit přestat používat hlavu...

Když už jsem ji navíc nedávno tak „povedeně“ vypnula při tom nabírání…