Nesnídám, nesvačím, nestihnu to, nestačím ...

Jo, trošku kecám, o snídani a svačinu se celkem ani ošidit nenechám, jen prostě ten čas pořád chybí a chybí.

Zrovna mám po delší době takovou chuť psát a do toho v úterý ráno odjíždím s dětmi na měsíc do ozdravovny. A zatím netuším, podaří-li se mi tam navázat spojení se světem, ale minimálně se o to pokusím.

Pobyt na stejném místě jsme absolvovali už loni a byl to pro mě svým způsobem docela relax. Teda až na fakt, že má člověk příšery permanentně na krku a nemůže před nimi zdrhnout do práce, kde má nepoměrně větší klid.

Tolik jsem si toho chtěla z toho loňského pobytu poznačit! Avšak dík děravé paměti a letošním stresům jsem to vše stihla poctivě zapomenout.

Za zmínku však stojí dvě přelomové informace:

9/10/11 – Lucka bez bázně a hany odhodila v bazénu rukávky a „uplavala“ pár svých prvních temp.

7 – to je číslo, které značí počet hřibů, které se mi k nesmírnému nadšení podařilo po usilovném pátrání najít. Tím jsem počet svých celoživotních úlovků jedlých hub minimálně zdvojnásobila, takže spokojenost veliká a cíle pro letošní rok nemalé, sahají neskromně až k číslu 10.

 

Nicméně zatím pohodovému pobytu stojí v cestě dvě nevyhnutelné překážky.

Za prvé – vše nabalit a poté několikrát zredukovat, aby bylo možno se vším, děti nevyjímaje, vecpat se do osobního vozu, neb dodávku ani náklaďák, což by bylo v daném případě ideální, nevlastníme.

Jak jsem tak dneska pozorovala Lucku, kterak s entuziasmem sobě vlastním se ke mně přidává s balením svých nezbytných potřeb a bere to z gruntu, největšími plyšáky počínaje, tak je mi úplně jasné, že ji Tom po návratu od babičky bude chtít, co do objemu bebechů, minimálně dohnat, ne-li rovnou trumfnout... (ne, nemýlila jsem se)

A za druhé, i s dětmi tam dojet. Ano, jsme zas u mého oblíbeného tématu – auto. No toto, zas moto? říkáte si – a holt je to tak.

Nicméně, to zas třeba příště. (bude-li nějaké to spojení se světem k dispozici)