O holení na koleni

Spravedlnost? Pche. Pokrok!

    

Jako malá jsem si nějaký čas přála být klukem, abych nemusela rodit. Děsně jsem se porodu bála (alespoň teda od chvíle, co jsem nějak zjistila, že děti se fakt nekupují v obchodě).

Nicméně, jsa rovněž zarytý pacifista, nelákala mě ale ani nutnost nastoupit, jako všichni kluci v dané době, dvouletou vojenskou službu. A k tomu navíc – oni se ti chlapi ještě musí několikrát týdně holit.

Takže podtrženo-sečteno, nakonec uznávám, že to teda jako holka nebudu mít nejspíš až tak hrozné, porod se holt vydrží a je to! V podstatě na tom jsme o krapet líp, došlo mi tehdy i smířila jsem s údělem ženy.

Hm, jenomže... Copak existuje na světě nějaká spravedlnost?!

V průběhu následujících let byla klukům základní vojenská služba zrušena.

A holení?

No, řekněme si upřímně, být nyní mužem je v tomhle směru spíše výhodou...

 -----

Ovšem, když už jsem nakousla téma holení, tak budu ještě chvíli pokračovat.

Vybavují se mi totiž nostalgické vzpomínky, kterak coby malý žgol stojím u dveří koupelny a s (beztak) otevřenou pusou zírám na ten rituál. Otec svléká triko, napouští horkou vodu do umyvadla, namočí v ní štětku na holení a tou pak začíná švedlat ve vínově zbarveném kelímku holicí pěny Barbus. Jakmile je štětka plná husté pěny, malířsky zručnými tahy se jme nanášet onu našlehanou směs na tvář. Koukám, nedutám, za chvíli si vezme ruční holicí strojek se žiletkami Astra a pod bílým „plnovousem“ se začnou objevovat ostrůvky dohladka oholené pleti. Zatímco se otec různě pitvoří, aby bylo zdolání hůř dostupných míst dokonalé, v umyvadle plavou oholené vousy spolu s bochánky sejmuté pěny. Jejda. Říznutí. Otec vytahuje ledek a zastavuje krvácení. Akce holení je téměř u konce. Zbývá jen propláchnout štětku, umýt umyvadlo, opláchnout obličej a vysušit jej do ručníku. Do dlaní si rodič nacáká mohutnou dávku Pitralonu, rozetře si jej po tváři. Moment na to se ke mně sklání a přichází má velká, netrpělivě očekávaná, asistence.

Dostává ode mne nešizenou štípanou pusu!

A někdy, na oplátku, přidá vyprávění o tom, jak on, coby malý žgol, s  (beztak) otevřenou pusou sledoval svého otce, kterak si chystá propriety na holení břitvou, a to včetně jejího broušení (historka o tom, jak chtěl dědu překvapit břitvou již předem umně nabroušenou a při „broušení“ mu odborně rozřízl onen brusný kožený pás, je pak občas bonusem)

 ---

Každá doba má své. Dnes je třeba takový chlap oholen raz dva. Zejména používá-li elektrický holicí strojek x-té generace. Šup, šup a hotovo.

No, řekněte sami, nejsou ty děti díky pokroku o rituál holení v každé generaci o kus ochuzeny?

 

Možná ani ne, aneb, jak jsem vlastně k tématu holení došla?

To tak zas jednou slyším úryvek diskuze svých dětí a v tu chvíli jsem neskutečně ráda, že vychází z útrob koupelny a neodehrává se například v MHD, neb v ten moment mám pocit, že i miss šimpanz by bez pochyby vedle mne, co se „osrstění“ týče, bledla závistí.

Nebojte, o citaci onoho rozhovoru vás neošidím:

„Budeš chlupatá, pod paží budeš mít prales a budeš se muset holit! Jako mamka."

Mladšímu dítěti se to nezdá, je třeba přitvrdit - "Jo, mamka se holí. Tady, tady a tady."

...

"Ne, na kolenou a zádech se mamka neholí...“ dostává dcera další upřesňující informace od bratra „světáka“ a já raději dál neposlouchám (neb si chci o sobě ponechat aspoň zbytky iluzí).

 

-----

 

Hm, jak vidno, děti si prostě ty holicí rituály rodičů vzít tak snadno nedají a pokroku se umí přizpůsobit. Jen ty matky jim to kazí, páč publikum, na rozdíl od otců, u této činnosti nerady.

Ale zatím jim aspoň mohou povyprávět (než sama dítka budou smět), jakže se to holil děd.