Kvůli sportu nejsme shnilé

sehnat si sluneční brýle   

To si takhle jedno jarní ráno v pohodě buším do klávesnice (nebo popíjím kafe, či vyvíjím jinou pracovně důležitou činnost), když se rozrazí dveře kanceláře a kolegyně na mě vybafne: „Ahoj, pojeď se mnou do Benešova na ping-pong.“ Očividně nečtu maily tak časně jako ona, takže se nechytám: „E-e? Co? Kam?“ tvářím se nechápavě, ovšem jen chvíli, neb ostravština je specializovaná na rychlou mluvu, takže záhy jsem v obraze. 

Sportovní hry spřátelených měst, hm, tak to zní jako fest dobrá příležitost vybočit z každodenního stereotypu. Pinec jsem skoro dvacet let pořádně nehrála, ale děsně mě vždy bavil, takže proč ho krapet neoprášit. Jo, jdu do toho! 

Po pár měsících těšení se na akci (fakt, že se tam večer prý bude i tancovat, na tom má nezanedbatelný vliv) - je to tady. Čtvrtek ráno, všichni jsme uvnitř sportovního areálu a nenápadně pokukujeme po osazenstvu družstev z ostatních firem. Snažíme se nenechat zastrašit až moc sportovně vypadajícím Brnem ani mohutným zástupem domácích fanoušků a jsme plni očekávání věcí příštích. K některým z nás se vkrádají i chvilkové pochybnosti: „Půjde nám to? Nebudou soupeři nějací moc profi-hráči? Podaří se nám vůbec něco vyhrát?...“ 

Ale co, aspoň, že tu strategii jsme stihli při večerním doplňování tekutin v hospůdce U Švejka pořádně probrat. My, holky z ping-pongu, ji nemáme zbytečně složitou, podstatný bod zní: „Hlavně se vyhnout čtyřhře!“ To volejbalisté na to jdou o trochu sofistikovaněji a krom jasného plánu „vyhrát“ nebo „přežít“ (teď si už nejsem úplně jistá, nejspíš kombinace obojího), se v pozdějších nočních hodinách (a řádném pitném režimu) objevuje nutkavá potřeba udat přezdívku „Kiki a Maki“.* No, a u družstva složeného ze dvou žen a šesti mužů nebude až takovým překvapením, kdo přezdívku nafasoval.

Ano, tipujete správně, dva nejmohutnější chlapi. 

Hlavně že počasí nám přeje. A slunce hřeje a hřeje, a to až tak, že má spoluhráčka zjišťuje, že bez doma zapomenutých slunečních brýlí již nemůže dále existovat, vytrácí se na nákupy a po zhruba hodině bloudění městem se vrací s módním úlovkem (jedny sluneční brýle navíc se vždy hodí, no ne). 

Takže, máme nové brýle a můžeme se čile přesunout do haly, ukořistit volný stůl a pořádně se rozehrát, neb čas náš pomalu se blíží. Hm, trénink jde bez obtíží, kéž by nám to tak chtělo vydržet i v ostřé hře, pomyslím si, čímž to zdárně zakřiknu. Po chvíli si s námi tréninkově zapinká i soupeřka z Brna a my při družném rozhovoru zjišťujeme, že ty jejich dresy možná vypadají dobře, ale jsou z umělého materiálu, který pot spíš produkuje, než saje a ty trenky s trikem sluší víc chlapům než ženským. Přestáváme Brnu závidět stejnokroje a chystáme se jít do boje. A pozor – ten, začíná. Ovšem, vzhledem k počítání jen do 11, bere na můj vkus příliš rychlý spád. Sotva mám pocit, že začínám být pořádně rozehraná, je konec. 

No co, den D pincem nekončí, tak chvilku fandíme i ostatním sportům. Po výborném obědě si vychutnáváme siestu na terase, blaze je nám i při večeři a z vyhlášení výsledků (alespoň těch celofiremních) nás taky úplně nemrazí. 

Večerní zábavě už nic nebrání – může začít juchání. Přichází hudebníci, naopak opouští nás fotograf, který vzpomínky z večera decentně ponechává k uložení na našich vlastních paměťových médiích.

No, já je nebudu taky oprašovat příliš, jen snad poznamenám – „slunečními brýlemi den začal, slunečními brýlemi den končí“, kdy díky reklamní akci „Za dva Jacky Danielse jedny sluneční brýle dostaneš“ jsme okolo půlnoci obrýlení téměř všichni. A proč se ohledně množství brýlí držet při zemi, že? Není nutno spokojit se jen s jedněmi a mnozí z nás zjišťují, že v pohodě se dají na hlavu nasadit i dvoje…, troje…, čtvery… Jen některé divoké taneční kreace je pak třeba trochu mírnit, neb ony impozantně navrstvené brýle mají silné tendence odpadávat. Neodpadává jich ze mě ovšem tolik, jako z kolegyně, které se z ranního - původně nulového -  stavu  dokáže množství brýlí vyšplhat k číslu téměř dvojcifernému a dopolední nákup v optice má na onen počet vliv spíš nepatrný. 

Pomalu svítá, většina z nás při celonočním řevu zpěvu s fakt skvělou kapelou ztratila hlas a v oku jas postrádáme z deficitu spánku i odebíráme se pozvolna na hotel. Cestou městem si pohladíme obřího kocoura, začínáme se těšit na příště a mi nezbývá než s heslem: „Slunečních brýlí není nikdy dost!“, teda pardon – „Sportujeme pro radost!“ se rozloučit.

* tehdy ještě hrály spolu - r. 2014