O úspoře času - nepovedené

aneb
Když do kina, tak vozem 

Jak se tak některé životní role pomalu obrací, dostala jsem od dcery pozvánku do kina. Přišlo mi to ohromně milé. Domluvily se s kamarádkou a vzaly i nás, své matky, na menší dámskou jízdu.  

A když jízda, tak autem. To dá rozum. Kdo soudný by se chtěl páteční noční Ostravou trmácet v MHD. Navíc, v létě jsem objevila víkendovou možnost parkování přímo v centru, tak to je třeba využít.

A jo, povedlo se, krásně zaparkováno a jen se divím, že je kolem tolik volného místa. Ale v euforii ze zdárného dojezdu mi to je podezřelé jen krapánek.

Vydáváme se směr kino a film, čtvrtý díl Bridged Jonesové, si docela vychutnáme. Za sebe musím říct, že jsem ani zdaleka nečekala, jak mi sedne. První díl zbožňuji, druhý mám v celku ráda (i když tu zápletku s thajským vězením, či některé mírně přehnané scény, jako např. kupovávání gravi-testu během lyžovačky, bych oželela), ovšem u třetího jsem se pak nejvíc zaobírala dumáním, zda si je hlavní hrdinka ještě podobná a téměř celou dobu jsem si na její novou vizáž zvykala. Takže vzhledem k sestupné tendenci oné série jsem do kinosálu vcházela s nulovým očekáváním, abych pak spokojeně odcházela s kabelkou nacpanou probrečenými kapesníky a pocitem příjemně stráveného večera.

Ten se ztratil docela při příchodu k autu.

Tak, teď hluboký nádech, a než se z toho traumatu vypíšu ve verších, tipněte si v komentářích, co se přihodilo.

---

Při pátečním podvečeru,

jdem do kina, beru dceru. 

Prozradím, že já i děcko

zavrhneme emhádéčko – 

ať jsme potom rychle zpátky

(dvě holky a též dvě matky).

Parkování v centru města

zvládnu, neboť nejsem z těsta.

Tolik místa, nevídané,

auto hned zaparkované.

Připadám si jako borec.

Ale má to jistý vzorec: 

podezřele hodně místa,

můžu si být celkem jista,

že v tom bude zrada.

Jo, klesá mi brada.

Po návratu z kina,

čeká nás novina –

kde červená barva byla,

„skví“ se nyní samá bílá. 

Předivoký mejdan ptačí

na kapotě se fest značí.

Mohlo by být ještě hůře?

Ano, průser nastat může,

když teď zapnu stěrače

a vše z ptačího svěrače

po skle auta rozmatlám si –

pak nic neuvidím jaksi.

Po příjezdu domů,

smějeme se tomu,

neb

tma laskavě kryje,

co do očí bije

hnedka další den.

To je špatný sen!

Puntíkatý postřik ptačí

zřetelně se na mě mračí.

A co se fakt „povedlo“?

Do rána vše zatvrdlo.

Čím bych káru umyla

aby tak „bílá“ nebyla?

Na rozdíl od reklam pracích.

fleky pro těch zatra-ptácích

drží jako přilepené.

Automyčky obsazené.

Liják? Ten je v nedohlednu.

Rozčilením téměř blednu,

nezbývá než ručně makat.

(Když tam šli ti čurbli kakat…)

Takže pěkně po obědě,

nežli odpočívat v sedě,

prostě místo dáchnutí,

velké auta drhnutí.

Hadr, smeták, houbička,

speciální rozcvička.

Rozšmudlám vše v hnusnou hmotu,

trnu ve studeném potu,

jak zachránit to dílo zkázy…

(Naštěstí dnes nejsou mrazy.)

Mokřím, drhnu, šudlám, leštím…

Smrt holubům v duchu věštím!

Voda černá jako saze,

místo kýblu chce to bazén…

Ale pak už je mi blaze –

auto vypadá zas draze.

Leskne, září, svítí se,

jak čerstvě po servise.

Prostě čisté zbrusu

od ptačího trusu.

Mám za sebou premiéru,

za celou mou moto-éru

tento zážitek mě míjel…

A může mě míjet zas.

Až budu chtít šetřit čas – 

jedu busem. Sper to ďas!

---

Mimochodem, když jsem filmem začala – tak filmem i skončím.

Asi každý má své oblíbené filmové scény. A někteří snílci si v nich třeba mohou představovat i sebe. V hlavních rolích, samozřejmě. 

Co dodat? Ta filmová scénka, ve které jsem se v danou chvíli ocitla, měla hodně daleko od vysněného Hříšného tance či Pomády.

Ale tu roli Růžičkové ze Slunce, seno, jahody – kterak čistí toho žigulíka od slepičinců, tu jsem si nakonec střihla na výbornou…

  

Zdroj obrázku: Extra.cz