O cestě ke světlu, chlebu a vínu.

Prostě kousek sobotního dopoledne

V pátek večer se s dcerou domlouváme na návštěvě babičky, čas dohodneme na devátou a babička machruje, kterak si ráno přivstane, aby stihla zadělat těsto a upéct buchtu. 
To ji mohutně rozmlouváme -  ať se hlavně, přiměřeně úctyhodnému věku, nehoní. A také dodám: "Na pečení jsem tady já. Už se mi konečně skoro povedl ten chleba, přece," hrdě podotknu a ty dva pokusy, co putovaly do koše, skromně nepřipomínám. Zato slíbím dovézt kvásek a žitnou mouku, ať si to prubne taky. 

Dnešní ráno vyrážíme o trochu později a venku se mezitím začnou ženit čerti. Je mohutně zataženo a lije jak z konve. Před půl desátou zvoníme u babičky a ztemnělou předsíní nám přijde otevřít rozespalá noční košilka, která se v tom přítmí šouravě postaví mezi nás a vypínač. 
Dcera prohodí: "Nic nevidím," a snaží se v tmavé chodbičce dostat k vypínači, načež noční košilka starostlivě vykřikne: "Jak to? Co se ti, probůh, stalo?" a cestu ke světlu zatarasí ještě usilovněji, když se vrhne zkoumat vnuččin zrak. 

Zasmějeme se, podaří se nám po chvíli i rozsvítit a noční košilka záhy zjišťuje, že není půl osmé, nýbrž o dvě hodiny víc a uzná, že když si jednou za čas nachystá budík, tak je o krapet výhodnější donést si jej zpět do ložnice, než jej zapomenout na kuchyňské lince, zatímco my jsme rády, že se nám babička tak dobře vyspala.
Povídáme si a stařešina rodu zmíní, kterak včera v autobuse dostala takový propagační materiál a ukáže na kartičku velikosti pohledu. Řekne to tak důležitě, že nás obě zaujme a dcera ze zvědavosti začne onen text číst. Za moment se smějeme zas, neb načasování nemá chybu: "Já jsem světlo světa a kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě..."  

Možná ani v chodbě či předsíni. 

-----  

A teď k tomu chlebu. Už mnoho let kupuji kváskový žitný chléb Kubis. Dováží jej jednou týdně do obchodu se zdravou výživou, který sídlí na opačném konci Ostravy. Jezdím pro něj co dva až tři týdny, vždy část zamrazím. Mnohokrát jsem hledala náhradu, ale zatím mi žádný tak nesednul. 

Až letos na návštěvě u sestřenice - dokonalý žitňák, a dokonce domácí. 

Takže jdu do toho. Od půlky srpna se snažím vypěstovat kvásek. První dva pokusy skončily v koši, třetí vypadá nadějně. Z počátku ale trvá, než zesílí, takže to beru i jako školu trpělivosti. 

Kvásek číslo 3

No, trpělivost. Tu se fakt učím. První chleba jsem pekla příliš brzy a jakž takž jedlá byla trochu kůrka. Druhý byl taky nic moc a do třetice jsem, podle své zcela nutkavé potřeby nedodržet žádný recept krok po kroku, opět lehce improvizovala. Dala jsem trojnásobné množství kvásku a tu část mouky odečetla z dalšího kroku receptu. Trochu to už naskočilo a lehce se jako chléb začalo tvářit. 

Pečící pokus potřetí - právě po překrojení 

Jasně, že jsem nevydržela čekat na vychladnutí a hned večer mohutně do teplého bochníku zakrojila, díky čemuž aspoň už lépe chápu, proč se toho kvásku nedává tolik. Výsledek je notně kyselý. Aspoň v ten první moment byl. Následující ráno dostal improvizační výrobek druhou šanci - a překvapivě, po vychladnutí byl docela jedlý. Dokonce chutnal i krapet lépe než ten kupovaný po rozmrazení, jen ještě neměl tu správnou výšku a nadýchanější konzistenci.  

Třetí pokus - druhý den - docela jedlý

Tak mi držte palce, zrovna nechávám kynout pokus číslo čtyři. Taky lehce z mezí receptu vybočující, tak jsem zvědavá, jak dopadne. 

I když, ať už bude výsledek jakýkoli, v každém případě jsem si pořádně zavařila. 

Na ten kupovaný se totiž už tak netěším... 

-----

Přiznávám, dnešek jsem chtěla trávit poměrně produktivně. Ale jak se tak hned z rána venku zešeřilo, pracovní elán mě nenápadně opustil, zato se o slovo přihlásila chuť trochu zvolnit. A proč vlastně ne...  

 

Dnes jsem chtěla jenom šít,

           ale budu  lenošit -

rozhodnu se tak impulzivně, až z toho chytnu chuť zas i blog oprášit.

Dlouhodobějším čtenářům je zcela jasné, že šití se přesouvá na další pětiletku. Od jara jsem se k němu, když pominu našití řasicí stuhy na záclonu, nedostala. Ale ono to nikam nejspíš neuteče...,

na rozdíl od burčákové sezóny, kterou je třeba dobře podchytit:

Fakt    necítím    vinu,

když se něžně vinu

ke mladému

vínu

:-)

.

Aneb, miluji barvy počínajícího podzimu. Jen pořád nevím, který z burčáků mi chutná nejvíc. 

Bílý? Červený? Či snad růžový?

Uvidím...

Kterému dáváte přednost vy?