pátek 20. listopadu 2020

Covideník - část 13

 

Únava jak ďas 

už mě ničí zas.


--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

-------- 

Úterý – den D+88

Měla bych pracovně absolvovat on-line školení, ale odpískám to. Holt nemusím vědět úplně vše, nějak se protluču i se současnými vědomostmi, protože jsem už třetí den naprosto neuvěřitelně unavená. Teplota je zas na hraně a pořád mě pálí ten hrudník (jinak než při oparu a jinak, než když jsem šla na pohotovost, spíš pořád takový ten štiplavý dým v hrudním koši). Takže nasazuji opět důsledný klidový režim, což není až takový problém, protože únavou neudržím ani oči (asi proto, že mám doma tu kupu knížek, co jsem si chtěla přečíst).

Fakt nevím, proč se zas cítím tak hůř. Že by ty čtyři pidi výlety z minulého týdne daly tak zabrat? Vždyť jsem se přemísťovala autem a do hodiny byla vždy doma. Jen dvě návštěvy knihovny, jedna čokoládovna s lékárnou a pokec s mamkou… Nebo, co když už to je důsledek nalomené psychiky z dlouhého pobytu doma? Venku je nádherný podzimní den zalitý sluncem a táhne mě to na vzduch. Připadá mi, že nemám zas tolik co ztratit, když to na kraťounké procházce otestuji. Co když právě toto teď potřebuji?

Během procházky se cítím docela dobře a užívám si podzimní paletu barev. Zvlášť tu temnou bordó, vybarvenou na některých listech, miluji. I ty různé přechody teplých rezavých odstínů jsou nádherné… Po návratu pak chvíli brouzdám na blozích a po přečtení článku Psice se chechtám nahlas. Krom toho, že jsem našla bonus dnešního dne, mě o to víc těší, že jsem se na to dopolední školení přes Teams hujersky necpala.

Ale jinak po procházce výraznou změnu k lepšímu nepozoruji, i únava pořád přetrvává. Zítra si raději zas dám oddechový den a nepůjdu ven.

 

Středa – den D+89

Dát si dnes od všeho pauzu je krom přetrvávající únavy rozumné i proto, že následující ráno vyrážíme na kontrolu k zubařce a další volný termín by byl až za několik měsíců. Takže „pro změnu“ zas polehávám, snažím se být v pohodě a při cestách na záchod se vyhýbám pohledu na tu mokrou mapu za mísou, neb navzdory tomu, že na nás není uvalena klatba karantény, sehnat instalatéra se zdá být úkol téměř nadlidský.

Apaticky sleduji, jak se Míša při obíhání bytu, po kontrolním kolečku kol kuchyně a předsíně, vrací do obýváku ke gauči a hlasitě si stěžuje, že žádné jídlo se po zemi nepovaluje. Je to fakt kruté a téměř pořád stejné. Obdobně nám nadává skoro každý den, krom náhody, kdy se jí podaří dostat do kuchyně po Tomovi. To se šance na zbytky zeleniny či ovoce na zemi trochu zvyšují. Chvíli pak s Luckou řešíme důležitou filozofickou otázku – zda je žravější morče, nebo Tom a nemůžeme dosáhnout úplné shody. Vlastně se to vše zas nějak točí okolo jídla, dcera mi čte už asi osmý recept na dort, který si hodlá upéct a já dumám nad tím, jak je v práci fajn, že mi tam nikdo z ledničky nic neujídá a jak dlouho ještě asi přežije ta moje nová tajná skrýš na čokoládu v šuplíku se spodním prádlem.

Na dnešek jsem se docela vyspala, po větším množství telefonátů mám sice zas zhoršené dýchání, ale teplota se tentokrát zastaví pod 37 st C. Kolega Moudrý si ze mě už dělá srandu, že jedu pořád v rovné v lajně, ale já tam, krom cyklických vln, vidím i pozvolný sešup k cíli. Otázka je, zda mě dnešní mytí vlasů zbrzdí, či ne. Ale už je to fakt na hraně a stačí, že se zubařky bojím já, nemusí se zítra leknout i ona mě. Takže to jdu risknout.


Čtvrtek, den D+90

Spánek stál zas za starou belu, k běžnému kašli se přidal ten bolestivě řezavý a noční pálení hrudi bylo zas docela výživné. Ale ráno mi bývá většinou nejlíp z celého dne, tak jsem ráda, že jsme objednaní hned na osmou.

Jako většina lidí k zubaři vyrážím nerada, ale musím říct, že naše poměrně nedávno ukořistěná nová doktorka je úžasná a její sestřička rovněž. V ordinaci vládne pohoda a opatření proti covidu mají vychytané do puntíku. Mimo jiné na odložení roušky nafasujeme mikrotenový sáček a před prohlídkou úst obdržíme hlt ústní vody. Ačkoli potřebuji provést opravu odštípnuté plomby, nemám pocit, že bych procházela klasickým utrpením. Pro zubaře obecně nejsem kvůli silnému dávivému reflexu při vrtání žádná výhra v loterii, přesto mě tato paní doktorka povzbudivě chválí a chválí, já na oplátku statečně zadržují ony natahovací návaly, seč to lze a pro odreagování jako vždy počítám tečky na stropním obložení. Je jich tam naštěstí požehnaně, ale místo k vysoké matematice se tentokrát upínám k osvědčenému odbornému postupu: jedna-dvě-jedna-dvě…  A najednou je hotovo, už jen závěrečné vypláchnutí úst a následná pochvala za čištění zubů je tak přesvědčivě opravdová, že k ní hrdě očekávám přinejmenším samolepku s obrázkem krtečka.  

Dopoledne se zas potřebuji na chvíli pracovně připojit, ale jen do okamžiku, kdy se teplota dostane na kritických 36,9 st. C a tlak na hrudníku povážlivě stoupne. Skončit mi navíc nedělá žádný problém, protože záhy naběhne ta děsná únava a opět odpadám.

Venku je nádherně a ranní výjezd mi trochu zvednul cestovatelské sebevědomí, tak si, po vydatném odpočinku, odpoledne troufnu na krátkou vycházku po okolí. Není mi sice ideálně, ale vážně potřebuji na chvíli vystřelit ven. Třeba mi to i trochu pomůže.

Jinak covid už obchází čím dál těsněji okolo, je rozlezlý v práci, zaháknul se u známých, a také podvečerním tichem paneláku se kašel slušně rozléhá a obléhá nejen mou ložnici. Do toho klasická spousta negace ve zprávách a přidružené starosti v rodině. Je mi tak nějak smutně. Nutně bych potřebovala něčím pročistit hlavu a nasměrovat mozek jiným směrem. Otvírám poštu, a krom občasné vítané várky vtipů narážím nhrátky se slovy. A zabere to. Sice se mi to trochu vymkne a nemůžu přestat vymýšlet další a další věty, ale základní účel odklonění temných myšlenek je splněn.

 

Pátek, den D+91

Klasická nespavost pokračuje, a i když dnes nepracuji, na hrudi cítím pořád solidní tlak zhoršující dýchání. Taky mám stále dost unavené oči, takže ke čtení se asi vážně hned tak nedostanu.

Bonusem dnešního dne je, že se nám podařilo sehnat opraváře na WC. Tom prohnaně využil mé slabé chvilky radosti z vyřešení onoho problému a povedlo se mu překecat mě na zprovoznění Netflixu. Asi nám to sedne všem, beru nyní jakékoli odreagování, neb ačkoli se zprávám vyhýbám, jak to jen jde, pořád se mi nedaří je komplet ignorovat a občas mě docela vytáčí. Taky příležitostně pročítám příběhy lidí čerstvě uzdravených z covidu a u části z nich tipuji, že je nejspíš čeká ještě nějaký ten návrat. Nejraději bych všechny burcovala: „Nepřepalte to!“ Prostě, ráda bych jim všem nějak dala vědět, ať neblbnou, a hlavně to neuspěchají… Je mnohem obtížnější se z toho dlouhého covidu vymanit než do něj spadnout.

Toto odpoledne je mi trochu lépe, tak si říkám, že mi třeba fakt svědčí ty procházky a vyrážím opět na půlhodinku ven. A taky se podvečer v mailu dostanu k přehlednému e-booku o imunitě od Davida Freje. Docela mě to namotivuje, ne vše dělám vyloženě špatně. Musím se pochválit za ty procházky, jako otužování prozatím postačí chladivé obklady a tak celkově jdu hodně do sebe. Hodně! Rozhoduji se skoncovat se sladkostmi.

Večer mi opět zesílí pocit zahleněného hrudníku, ze kterého nejde ani za mák nic vychrchlat, ačkoli kašlu stále usilovně jako bych z něj měla vydolovat přinejmenším vysoce karátové perly. 
V noci mi ale na spánek konečně zabrala kombinace bylinek a melatoninu. Mám z toho radost, na té imunitě fakt makám!

 


Předchozí část

Pokračování


----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 20. 10. 23. 10. 2020

16 komentářů:

  1. Únava je asi nejhorší při stonání. Člověk by měl teoreticky čas na všechno možné, ale když ani nejdou udržet otevřené oči a jeden se s bídou apaticky dovleče na záchod a zpátky, je to k zlosti.

    Obdivuju, že jsi přesto dokázala vyjít do prosluněných dní na procházky. Podzim je podle mě nejkrásnější období roku. Taky miluju tu barevnou škálu na vadnoucích listech. Je to jak umělecké dílo.

    A ještě jsi zvládla i zubařku, to je super. Doufám, že ti tu krtečkovou samolepku dala! :-)

    S těmi sladkostmi opatrně. Radši sem tam kousek jo, než delší půst a pak celou bonboniéru naráz. ;-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No, Oby, tak tu samolepku jsem nakonec nedostala, fňuk. Ale ani děti, takže jsem to nebrala příliš osobně :-)

      Od počátku té nemoci se mi vystřídalo několik druhů únavy, tady u té jsem si nebyla úplně jistá, jestli to už není z toho permanentního zavření v bytě - tak to bylo takové otestování, jen kolečko víceméně po sídlišti - ale i to bylo v rámci možností příjemné zpestření :-)
      Máš pravdu, ten pocit, kdy by člověk teoreticky něco dělat mohl a prakticky to nejde, tak ten je fakt k vzteku. Jak ohledně těch knížek, tak ohledně toho, že i sebemenší pokus o úklid mě vrátil o kus zpět - tak jen poleháváš a sleduješ, jak se ti to v domácnosti vymyká...

      Neboj, ta absence sladkostí se tak úplně nepovedla zavést... Přehodnotila jsem to, neb určitá vnitřní pohoda je pro imunitu taky potřeba, takže nač se tak stresovat :-)

      Smazat
  2. Skoncovat se sladkostmi, to už vyžaduje pořádně pevné nervy! Poslední jistá schovka to každopádně jistí ;-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jj, je to fuška. :-) Ta původní tajná taky ještě není proflákutá. Ale ta je tajná tak moc, že ji ani tady nevykecám - páč pak bych už byla fakt nahraná :-)

      Smazat
    2. Nomi, my jsme se sladkým skončili před 2 týdny. Víkend u příbuzných byl jeden velký relaps:) Ale nevzdáváme to! O tom otužování taky přemýšlím, ale zatím jen ve fázi snění:) Jak už tu bylo psáno, hlavně nepřepálit - i co se týká předsevzetí!

      Smazat
    3. No, psice, očividně máš pevnější vůli i nervy, než já. Mi toto předsevzetí vydrží většinou tak půl dne :-)
      Ale fakt je, že to aspoň množstevně osekávám a řeším i tu kvalitu - třeba dcerka teď upekla extra povedené ovesno-banánové čoko-sušenky, samé dobré věci v nich, tak tam si hřeším s klidným svědomím.
      No, ale přepálení v tomto směru uvědomělosti se opravdu neobávám :-)

      Nicméně, právě to otužování jsem dostala minulý týden od kamarádky "příkazem", takže od čtvrtka to trochu páchám, ale zatím se s tou chladnou vodou spíš tak obezřetně oťukáváme. Jsem zarytý teplomilec, zvlášť co se sprchy či koupele týče, takže to seznamování se bude na dlouho... Ale už i to vidím jako jasný pokrok :-)

      Smazat
  3. "Nepřepalte to!" To je rada, kterou by stálo za to tesat do kamene a pod kterou bych se klidně podepsala. Taky jsem jednou přepálila a doteď si nesu následky. I když občas jsem nepoučitelná, zrovna dnes jsem mluvila s maminkou a jen tak mezi řečí jsem se zmínila, že bych se třeba mohla vrátit ve čtvrtek do práce. Ta dobrá žena mi řekla, že mi nakope prdel, jestli to udělám :D.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No, Janinko, chápu Tě, mám to podobně, ale... Ono to fakt za to přepálení nestojí. A maminky by se měly aspoň občas poslouchat. Myslím, že právě teď je ta příležitost :-)
      Vážně to neuspěchej. Já už taky asi osmkrát chtěla končit nemocenskou, ale pak mě to zas uzemní a jsem ráda za to, že ji ještě mám. Zdraví má člověk jen jedno.
      A jo, dnes mi taky bylo půl dne lépe, tak jsem zas o jejím ukončení uvažovala, ale teď už sotva zas udržím oči... takže - fakt je třeba to nepřepálit!!!

      Smazat
  4. Máš to na pokračování a zatím to vypadá jako nekonečný seriál. Denně několikrát děkuji Bohu, že moje stoletá maminka přežila ten pozitivní stav bez ztráty kytičky. Neměla ani zvýšenou teplotu. Denně jim tam v domově měří teplotu, maminka naštěstí neví proč, už proběhla doba, kdy to skončilo a zatím pořád dobrý, ale nechci to zakřiknout. Nechápu, jak to maminka dokázala. U nich na pokoji jedna paní zemřela, ale to taky maminka neví a to je pro ni jen dobře. Držím palečky i tobě, abys to už konečně dala.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ježurko, tak to s maminkou je fajn. Rozhodně má pěkně tuhý kořínek! :-)
      Možná má na to fakt vliv i to, že si situaci plně neuvědomuje a imunita není oslabena strachem. Ta letošní negativní mediální masáž nikomu moc neprospěla, takže v tomto směru si myslím, že platí to o zlaté nevědomosti.

      U nás se to dnes zjistilo u tchána, který to chytil při jiné hospitalizaci, tak snad to taky dobře dopadne...

      Jj, je to dlouhé, z původně zamýšlených dvou či tří dílů se to opravdu nepěkně rozrostlo. Ještě plánuji asi čtyři a pak už to ukončím, jakkoli to ještě bude trvat - což pevně doufám, že už fakt nebude dlouho a v dohledné době to konečně vše odezní. :-)

      Smazat
  5. Milá zlatá,kdy se dočteme zlepšení tvého stavu? Netrpělivě čekám, občas se i lekám - ZDRAVÍ ZDAR - VIRŮM ZMAR♥ ☺ ♥

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Fukčárinko, tak to je moc pěkné motto :-) To si asi někde nalepím. Děkuji

      Určitě se nelekej, to není záměrem, pro mě to je spíš taková terapie, vypsat se z toho. Ještě pár dílů bude, ale v patnáctém se dost uleví.

      Smazat
  6. Úleva bude pozitivum, těším se na 15. ☺

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jj, už to změnu k lepšímu fakt chtělo :-) Bylo to na hraně...

      Smazat
  7. Držím päste, aby to už naozaj skončilo. Ja som sladkosťová závisláčka a tak každý druhý deň končím a každý prvý začínam :-(
    Čo sa týka čítania, neuveríš, ale kúpila som si Morovú ránu a aj Vejce a já. Obe sú v češtine. Z rány už veľa neostalo, tak sa teším na Vejce.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jé, Nikky, tak to ráda čtu, že čteš Betty McDonnaldovou :-) To Vejce je absolutní klasika. Ačkoli mám závazek další knihy už domů kvůli místa nepořizovat, asi ho taky poruším a ty dva chybějící díly si dokoupím :-)

      Děkuji. Pořád se to vleče, ale už je opravdu mnohem lépe. Jj, sladké teď neruším, to by mi žádná radost nezůstala a mírně obalené nervy mají momentálně přednost :-)

      Smazat