„Mám to ve špatné dírce, uááá!"

„Ne, nemáš, neboj.“

„Mááám, já se bojím!“

„Neboj, nic se ti nestane, nemáš.“
„Já se udusím.“
„Neboj, neudusíš, věř mi a vážně se neboj.“
...
...
...
A takto neúnavně pokračuje rozhovor několik hodin denně (i v noci, zajisté), neb dítě je přesvědčeno, že nepatrný (už druhý den každý) kousek jídla sklouzl do té špatné, čili koláčové, dírky.

-----

To jsem totiž v sobotu nakoukla na hlavní stránku Seznamu a jak tak pročítám nadpisy, vidím mimo jiné: „Letní průjem: Víte, co na něj platí?“

Pche, říkám si, na to ani neklikám. To se nám letos jistě vyhne.
A mám pravdu. Vyhnulo se nám to.

Skoro celý jeden den...

---

Na jedné straně už relativně klidně a mechanicky (bohužel důsledek časté praxe) sepínám dcerce vlasy, ať si je nepoblinká, přidržuji kyblík, podávám vodu na vyplachování úst, měním obklady na bolavé čelo, dávám opatrně po lžičkách tekutiny...

A na straně druhé se zas, jako vždy, bojím a přeji si, ať už v sobě konečně, navíc v těch mega-vedrech, trochu toho pití udrží...

A ještě si říkám, když vidím to malé vyčerpané tělíčko – „Kéž by to raději postihlo mě, než ji!“

Ano, přání jest mi částečně splněno, ovšem s přesností jako v onom vtipu, kde si slečna přeje: „Bože, prosím tě o štíhlou postavu a tučné konto. A prosím, nepopleť to jako minule!“.

Jen si říkám, škoda toho telecího, co jsem zrovna dnes měla k obědu...

No, snad se ho třeba, aspoň část vstřebá – než to propukne naplno (ozývá se ekonom ve mě, zatímco poeta řeší téměř Shakespearovskou otázku: Blít, či neblít?)

---

Jo, a k té „špatné dírce“ z úvodu – fakt už druhý den nemůžu dcerce vysvětlit, že má jen krk podrážděný od zvracení, což pak způsobuje ten nepříjemný pocit, který má, když polyká – a že jí opravdu veškeré jídlo nepadá do „té špatné dírky“ a neudusí se. Skoro mě až leká, jak se k této myšlence upnula a nejede přes to vlak. Ten zděšený pohled, který vrhá na každou potravinu, kterou jí nabízím, mě vážně netěší.

Nicméně, to chce klid – bude líp!