Vrány

 

O ptácích. Ale taky ještě o únavě.

Kdo by neznal písničku Vrána od skupiny Buty?

Dobře se zpívá, je tak jednoduše hravá. Docela pravá hudba do kroku na výletě. 

V létě pouštěly jsme si ji s dcerou

a v zimě vrány se mi derou

do oken.

No dobře, ne tak úplně. Ale při přesčasech v práci, jsem v budově už sama, padlo šero a najednou scéna jako od Hitchcocka…

Ptáci.

Dělají nálet mým směrem a přepadne mě neodbytný dojem, že otevřu-li okno, budu jich mít v kanclu stovky. Brr.

Další den končím zase se setměním a pro změnu jsou opeřenci poblíž parkoviště. Trsy vran, vypadají jako tuší nakreslené listí…

Tady jsou ještě v klidu:

 

A zde už mě zahlédly. Dobrá zpráva, nejeví krvelačné úmysly, spíš berou do zaječích:

Začínám ty vrány tak trochu sledovat, fascinuje mě jejich množství a příště natočím i krátké video (sice neostré, ale aspoň ten zvuk stojí za to):

Pak si vybavím, kterak taková hejna ptáků fascinovala i matematika ve filmu A Beautiful Mind (Čistá duše).

Zdroj obrázku: A Beautiful Mind – The Best Picture Project

A souvislost?
Onen film mě kdysi velice oslovil.

Ne nejsem geniální matematik. 

Ale bohužel vím, co znamená sdílet život s psychicky nemocným člověkem.

Je to náročné. 

Někdy méně, jindy více. Většinou to tak nějak jde. Ale stále to je přítomné. 

Broukám si text oné vraní hitovky a zřetelně to ke mně vystupuje:

"... na chvíli se vystřídají, 

první vrána už se cítí 

unavená, U-NA-VE-NÁ,

tak se schová na konec hejna..."

V soužití s duševně nemocným člověkem tohle neplatí. 

Ta unavená - nemá možnost si odpočinout.

Schovat se na konec hejna.

Po všech těch letech jsem prostě vyčerpaná.

Odpočinek od tohoto "společného" letu bych už dost potřebovala!

Nebo se z toho aspoň vypsat.