Jak jsme večeřeli maliny

 aneb – Nebreč nad rozlitým mlíkem.

 

Loni se ten původně jeden „oddechový týden“ protáhl na měsíc, pak další, a ještě další – až bylo téměř nemožné na návrat do starých kolejí byť jen pomyslet. Ta lehkost bytí bez neustále temně nastavené zátěže začínala být stále příjemnější, byť trochu ovlivněna finančním tlakem provázeným doznívajícím pocitem zodpovědnosti za tu druhou polovičku. No, a taky jednou, pro mě ne úplně příjemnou, starostí – a to péči o auto, která na mě tímto rozhodnutím přešla plně.

Takže, už umím dolít olej (a tedy i zvednout kapotu), vím, kam patří chladící kapalina (akorát se mi ještě nepovedlo odšroubovat to víčko) a zařídila jsem si i přezutí kol na zimu. A zhruba od září se odhodlávám k zajištění servisu na výměnu oleje. Promýšlím kam, za kolik a taky kdy. Kdy se mi to tak bude hodit, zůstat na čas bez vozu a chodit po svých? No, trochu toho přidaného pohybu by mi sice neuškodilo, ale pořád něco někde mám, pořád něco převážím, stále smýkám nákupy… prostě, vždy mi do toho něco vleze. 

Občas v práci u kolegů nenápadně vyzvídám, co by se asi tak stalo, kdybych olej místo podzimu nechala vyměnit až na jaře před STKáčkem? Prý to není úplně nejrozumnější, bylo by lepší jej vyměnit přece jen o něco dříve. Vysvětlení, že na STK dostane auto zahulit a je lepší mít v motoru olej čistý, mi připadá poměrně logické. Ale to už jsou skoro Vánoce, potřebuji dosmýčit domů zas nějakou tu horu jídla, vyřídit pár návštěv i mimo Ostravu, takže tu nutnou výměnu oleje nenásilně odkládám na leden.

I když, kdo ví, kdy se k tomu dostanu. Počátek roku je opět v takovém pracovním tempu, že hned během prvních pár dní mám na kontě x hodin přesčasů a jednu pracovní sobotu jako bonus. No nic, jsem už fakt unavená a rozhodnu se aspoň jeden den přijet domů brzo. Skončím nejen včas, ale rovnou dřív, tak! Fakt se těším na potomky. Máme teď doma docela pohodu, nemůžu se dočkat, až si odpoledne v klidu popovídáme. 
Ale zas dochází to jídlo, jako vlastně pořád. Pocit, že nejspíš vykrmuji i přilehlé sousedy, stále přetrvává, takže to beru ještě klasicky přes obchod. Potřebujeme toho celkem hodně, ale hlavně dochází mléko. Bylo by fajn, kdyby bylo ještě nějaké v akci. Jupí, i když jsem s tím nepočítala, pár kartonů tam opravdu za lepší cenu je, takže hned jedno balení dvanácti kousků beru. A jak mám radost, že se domů dostanu tak brzo, a navíc jsem teď ušetřila na tom mléku, velkoryse přihodím do vozíku i xxl balík mražených malin, které syn úplně miluje a běžně je nekupuji. 

Fakt se na to volné odpoledne těším. Neskutečně ten oddech potřebuji.
 
Za pár minut budu doma, jen sednu do auta a za moment jsem tam. Zdárně projedu zapeklitou křižovatkou, při další odbočce sjedu na hlavní a už se vidím hbitě býti v teplém bytě. Je totiž fakt solidní kosa.

Ovšem pár sekund na to se mi podvědomím mihne neblahé tušení, že se to asi tak úplně nepovede. 

To auto z leva si na ten výhled najíždí nějak moc do křižovatky. Sakra, ono vůbec nezastavuje – blikne mi hlavou, když se na mě valí ta těžká hmota. Absolutně netuším, co v ten moment dělat, jen teda vím jistě, že brzo se domů dnes rozhodně nedostanu, pokud teda vůbec. Naprostou prázdnotu, kterou v tu chvíli v hlavě mám, vyplňuje jen myšlenka na děti, a že se ještě o ně potřebuji postarat. To je vše. Žádná práce, žádné povinnosti, žádné pochybnosti. Jen ta jedna jediná myšlenka na ty dvě přerostlé osůbky. Na dvě absolutní lásky mého života.

 

Rachot, nezvladatelnost řízení, děs v očích když profičím přechodem, značkou, betonovým zpomalovačem, dalším přechodem a zastavím se o protější chodník. Automaticky zapnu blikačky, mechanicky, tak trochu v podivném transu, vystoupím z auta a snažím se nějak vstřebat, co se stalo. Mi naštěstí, krom solidního vyděšení, nic, ale tu výměnu oleje asi teda řešit nemusím. Spíš to vypadá, že auto nebudu muset nejspíš řešit vůbec, všichni okolo to znalecky odhadují na totálku. 
No, totální je teda chaos, který mám ihned v hlavě. Na zemi střepy, plasty, vyteklý olej, a v tom zmateně potácející se mátoha, která absolutně netuší, co dělat. Funkční mozek zůstal někde o pár desítek metrů dál, v době před nárazem, a to prázdno v tom současném stále převažuje. Řidič viník se mě z poza protějšího rohu křižovatky ptá, jestli to je OK, jestli může jet dál – na to jen zvládnu zakřičet, že to rozhodně ne, ať nikam nejezdí, musíme sepsat protokol. Další řidič z prvního auta, které mělo to štěstí, že přijelo o pár sekund později, než jsem se tam vřítila já, se mi snaží radit, pak se mě jedna projíždějící paní ptá, zda jsem v pořádku, zatímco další projíždějící paní po mě řve, že jsem zablokovala dopravu a ať okamžitě umístím výstražný trojúhelník.

Aha, to bych asi měla, napadne mě první funkční myšlenka a otevřu kufr. Aha, to se mi asi hned tak nepodaří, napadne mě druhá funkční myšlenka, když vidím v kufru ten rozsypaný mega nákup plavat v rozlitém mlíce z prasklých kartonů a dojde mi, že trojúhelník je bohužel až pod tím zavaleným krytem, u rezervy. 

Naštěstí během další minuty kolem projíždí městská policie, začíná řídit dopravu a mi tím zachrání život před zlynčování dalšími zablokovanými řidiči.

Skoro nic z toho nevnímám, útržkovitě tuším, co dělat, útržkovitě se snažím fungovat a taky se tak trochu zkouším nezhroutit, byť se mi to podprahově tak nějak samo nabízí jako nejpřijatelnější možnost.

Pokouším se dovolat na hasiče, policii, do toho na mě mluví měšťáci, nerozumím jim, protože mluvím s operátorem, nerozumím operátorovi, protože na mě mluví měšťáci, operátor ode mě nechápe, kde že se to stalo, zároveň měšťáci chtějí doklady…, a když mám pocit, že nejspíš fakt nějak nechtěně vypnu, ozve se vedle mě příjemně klidný hlas: „Ahoj, nepotřebuješ s něčím pomoc?“

„ANO! Se vším,“ pomyslím a s vděčností pohlédnu na kolegu z práce, se kterým sice běžně nepřicházím pracovně moc do kontaktu, ale občas se potkáme, jsme si vzájemně sympatičtí a už pár let si tykáme.

Funguje jako mentální podpora, nechá mě přečkat v teple svého auta, pomáhá mi řešit věci s policií i hasiči, v klidu a teple jeho auta se mi dokonce podaří proklikat se na odtahovku, a taky během toho všeho vyřizování vyhodí ta prasklá mléka z kufru a pomůže mi ten vysypaný nákup trochu uspořádat. A navíc, jako bonus, vyřeší jeden z problémů, který mě podvědomě od prvního momentu při vystoupení ze zmasakrovaného vozu docela trápil – jak domů odsmýčím těch x tašek nákupu, včetně těch několika zbylých mlík…

Musím říct, že byť od té doby uplynuly téměř tři týdny, doposud se nedokážu zbavit silného pocitu, že ti Andělé prostě existují.

 

Nakonec to vše netrvalo až tak dlouho.

Domů jsem přijela v podstatě normálně, jako bych jen dělala přesčas. Místo hezkého odpoledne jsme si s dětmi udělali hezký večer.

Syn si totiž briskně všimnul oněch malin, které během té doby od nákupu stihly trochu rozmrznout a důrazně nám vysvětlil, že by se do mrazáku fakt už dávat neměly. A že by bylo vlastně užitečné je zfutrovat hned.

Tak jsme večeřeli maliny, povídali si, obejmuli se – a strávili spolu moc pěknou chvilku.

 

Zanedlouho na to mi ale začalo vše z toho odpoledne pomalu docházet. Co vše se mohlo stát. Jak to nakonec při vší té bídě dopadlo nejlíp, jak mohlo. Jak při mně nestál jen ten jeden Anděl fyzicky zhmotněný, ale jakou dřinu muselo odvést i několik dalších (nebo aspoň jeden mega silný).

Před očima se mi začínají míhat děsivé obrazy a rozjitřená fantazie začíná nabírat obrázky. Když si představím, že by zrovna na tom přechodu, na který mě náraz odhodil, někdo šel… Kdyby tam šlo víc lidí… Kdyby tam šlo víc lidí a byly to děti… Nebo kdyby byl v protisměru zrovna hustší provoz a jako bonus jel jako první právě autobus… Dochází mi zpětně ta hrůza, která se ovšem zároveň mísí s absolutní vděčností, že to vše odnesly jen plechy…
A začínají mi po tvářích téct slzy.
Které celkem brzy zarazí dcera hláškou: „Mami, nebreč nad tím rozlitým mlíkem.“
 
A víte co, má recht.
Věci se prostě dějí, jak mají.
 
Protože, a to je vám už všem jasné,

tu výměnu oleje už fakt řešit nemusím.

I když teda uznávám, že se to dá dělat i trochu efektivněji...
 
 

---

PS: Dnes slaví půlkulatiny další dvě mé milované "holky" - a to Kika a Kofie - naše morčata. Původně jsem chtěla napsat pár slov o nich, ale to snad někdy příště. Tady tento emotivní zážitek se holt prodral do světa jako první.