pátek 24. července 2009

Auto a já - část 1.

  O skvělém spolujezdci, nulovém prostorovém vnímání, strastiplném parkování a děsivých křižovatkách

 

Jak jsem již na sebe prozradila, nejsem přílišný odborník na poznávání druhů a značek aut.

 

Možná vás nepřekvapí, že s auty válčím i po jiných stránkách. Ačkoli uznávám, že je auto bezvadný vynález a velmi ráda mu dám přednost před MHD, občas mi připraví krušné chvilky...

 

 

Podstatně raději jezdím jako spolujezdec.

Myslím, že jako spolujezdec bych obstála na výbornou. Do řízení moc nekafrám, pití odšroubuji, svačinku podám a dokonce i v mapě si počtu.

Navíc jako všímavý spolujezdec třeba už vím, kde máme v autě lékárničku. V opěrce mezi zadními sedadly. Tam bych ji teda nečekala... Myslím, že byl zaskočen i ten policajt. Až z toho překvapení zapomněl manželovi dát pokutu.

Za ty roky už taky chápu, že řidiči mají něco jako znakovou řeč, tudíž už manžela pořád neotravuji výkřiky: „Vy se znáte?"  nebo  „On na Tebe mává.".

 

Jsem vděčná, že nemusím řídit sama...

 

 

Občas se tomu ovšem nevyhnu. Což je lehká katastrofa, protože mi například chybí určitá část prostorového vnímání.

Čím víc se jakékoli díře snažím vyhnout, tím pravděpodobněji ji pořádně vymetu. A že se fakt  snažím...

Také jsem zjistila, že kanály vysílají specifický druh magnetismu, který obzvláště na mě silně funguje. Když vyrazím na cestu, jsou skoro všechny moje

Nejvíce však postrádám „boční odhad".  Pokaždé žasnu, že některým zúženým místem projedu a nepřijdu minimálně o zrcátka. Ani to že stejnou trasou projedou i kamiony mě o dostatečném prostoru většinou nepřesvědčí...

 

Tento nedostatek prostorového vnímání mi také velice zdatně komplikuje parkování.

Pokud byste někde narazili na velmi originálně našišato zaparkované auto, s velkou pravděpodobností bude moje...

Občas je pro mě efektivnější jít pěšky. Než bych zaparkovala, jsem tam... (parkování je mimochodem jeden z hlavních důvodů, proč bych nemohla žít třeba v Praze)

Princip umístění auta podél chodníku do nějaké pidiškvíry je pro mě i nadále velkou záhadou... Pokud nenarazím na volné místo pro 2-3 auta, už se ani nesnažím. Energií se dá mrhat i jinak.

 

Krom zápasu s ustájením vozidla mi také lehce zvedají adrenalin křižovatky.

Už mám naštěstí za sebou období, kdy jsem se tak strašně snažila, aby mi auto při odbočení doleva nechcíplo, že se to stávalo s železnou pravidelností. Nutno však podotknout, že i nadále si plánuji trasy tak, abych se odbočování vlevo pokud možno vyhnula. Sice tím možná víc projezdím, nicméně šetřím své chatrné nervy.

Až donedávna jsem si také vybírala zejména křižovatky se světelnou signalizací. Poslední dobou už mi to jako zas tak dobrý nápad nepřijde. Trend jízdy na červenou se poměrně dosti rozmohl...

 

pokračování příště...

 

10 komentářů:

  1. Jéje, jsme na tom s postojem k řízení asi tak podobně. Jen já zaostávám v tom, že se prozatím zdárně řízení úplně vyhýbám. Řidičák mám, ale neřídila jsem už spoooustu let... Radši chodím pěšky...

    OdpovědětVymazat
  2. :o)))) Haha! Myslím, že sme na tom taky stejně. Nejvíc mě pobavilo, že nepříjdeš o zrcátka, ačkoli si myslíš, že bys o ně měla přijít. To to jako nejdřív vyzkoušíš a pak se teprv divíš? :o)) Tomu říkám odvaha!!! :o)))

    OdpovědětVymazat
  3. No tak, děvčata! Řízení s pěknou hudbou je relaxace! :) Parkování do řady stojících pražských aut je VÝZVA! Barevná hudba na křižovatkách přidává hudbě na kráse! ...na šišato zaparkované auto bych teda chtěla vidět. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Nedávno večer mě sousedka prosila, zda bych ji nehodila do města.
    A proč, vždyť vím, že řídí!
    No, ono je prý po 19té hodině a to už nejdou semafory a bez nich to nedá :-)))

    OdpovědětVymazat
  5. Duno neboj, nejhorší je začít :-) Mi se zpočátku osvědčil VELMI trpělivý spolujezdec, který mě měl rád o trošku víc než to auto. To je myslím dost dobrý detail :-)))

    Bruneto - odvážnému štěstí přeje :-))) Nadechnu se, zavřu oči a jedu :-)))))

    OdpovědětVymazat
  6. petisee - hm, tak o relaxaci při řízení napíšu něco v pokračování...:-)
    Našišato zaparkované auto bys mohla vidět minimálně na dvou místech naší země. To je totiž jediná věc, kterou máme s tchyní společnou... :-)))

    Baru, já ji chápu... I když už jsem se dostala o pár kroků dál... Ale ten adrenalin, brrr :-)))

    OdpovědětVymazat
  7. Jsem se zasmála po ránu ve vzpomínce na muže, který dělal řidičák v Kutné Hoře, tramvaj nebo trolejbus nepotkal a pak když si nešťastník začal se mnou a měl projet Ostravou, blokoval každou, byť světelnou a fungující křižovatku, protože \"ona/on je větší, tak ať jede\" :-) A jeho orientační nesmysl by taky vydal na celý článek ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Mayo - ehm, tak tramvaje jsou taky moje \"silná stránka\" :-)
    Ten Tvůj semaforek tady tematicky docela pasuje :-)))

    OdpovědětVymazat
  9. jezdím zásadně jako spolujezdec a řidiči mě mají rádi...

    OdpovědětVymazat
  10. hastone, mě mají řidiči taky raději jako spolujezdce :-)))

    Ovšem za chvíli mě čeká cesta z města, tak se jdu psychicky připravit...

    OdpovědětVymazat