středa 29. července 2009

Výlet do Rožnova - část II.

Jupííí!!! Trampolína!
Skákej! Nebuď líná!!!
O trampolínách, skluzavce, koupání, trošce matematiky a zapomenutých koblížcích...
Pokračování včerejšího vyprávění (omylem přehozeno na 16.8.2009): 

Hřiště je od Eroplánu kousíček, jen přeparkujeme auto, abychom mohli zaplatit poplatek 40,- Kč parkovné a jsme tam.

Nádhera! Na hřišti přibyla od loňska třetí trampolína a nafukovací skákací hrad. K tomu tam je dřevěná dětská opičí dráha, další dřevěná stavba na prolézání, houpačky, obří skluzavka a houpačka jako lodní paluba... To vše za 30,- Kč za dítě na celý den.
Pro nezasvěcené uvádím, že třeba 5 minut skákání na hradu stává dvacku, stejně tak třeba 10 minut na trampolíně...
No, prostě dětský ráj. Rodiče si taky užijí. Uhlídat ty dvě příšery je docela náročné...

Umění rozprsku (každý na opačnou stranu) provedou ratolesti okamžitě i zde. Toho staršího nechám na starost laxnějšímu tatínkovi a já sleduji tu malou agentku.
Na celé čáře vyhrává trampolína. Nejdřív ta menší, pro jednu osobu. Ale celou dobu mlsně pokukuje po té větší. Ona už přece není žádné mimino, ne? No, za chvilku se dočká. Šupnu jí tam a s rodičovskou pýchou sleduji, jak na té větší trampolíně řádí. Jde jí to. Do doby, než se k ní přidá o dost starší (a tedy i těžší holčička). To už si Lucinka ani neškrtne. Trampolínové vlny s ní nemilosrdně cloumají, až jí převalí na záda. Tam leží jako bezbranný brouček s nožičkami nahoru. Ale je šťastná. Má se skvěle. Skáče si vleže a vůbec se nemusí namáhat... To jen neurotická matka každou chvilkou trne, že jí dívenka skočí na hlavičku. Pak jí další nárazová vlna překulí do pozice skákající žáby... Lituji, že nemáme sebou kameru. Fakt pecka! Nejsem si jistá, jestli se nechechtám nahlas...
Jakmile holčička odejde, malou žabku už to nebaví. Najednou se jí nechce tak namáhat...
Přesouváme se na óbr skluzavku. Jde se na ní po dřevěných schodech a sebou si človíček nese dečku, aby byl lepší sešup. Takže jsem se docela naběhala. Přece jen je cácorka ještě prcek, tak jsem si ji radši na tu dečku vždycky usadila. Ale jí se už na dečce jezdit nechtělo. Nic pro ni. A tak jak jsem tam nahoře s tou dečkou zůstala sama, přemohlo mě nutkání a sjela jsem si taky. Bezva! Jen jsem asi díky váze vyráběla trošku víc statické elektřiny než děti. Praskalo to jak ďas, až jsem čekala, kdy mě to solidně dokope.

Pak nějaká zmrzlinka, pití, trampolína, dřevěná dráha, skákací hrad..., a že bylo horko, napadlo nás jít se svlažit na vedlejší koupaliště. Tam normálka - čachtání, cákání, plavecké pokusy... Převlíknout a ještě jednou na to super hřišťátko.

Dcerka na trampolíně, ještě nejspíš nějaká popletená z koupaliště, znenadání přestane skákat, a pravíc: „To není doblé!" se začne svlíkat. Trošku mě tím překvapí, takže jí zarazím až po ponožkách a bermudách. Takže pokud jste viděli skákat holčičku v tričku a kalhotkách, pravděpodovně to nebylo chuďátko, co nemá co na sebe, jen naše malá exhibicionistka...

Kousek vedle se houpe syn na „jakolodi" s dalšími čtyřmi kluky. Fáze seznamování:
„Kolik je ti let?" „Šest." „Šest." „Deset..." Jeden šestiletý to zhodnotí: „Jsme tu tři, co máme šest. A dva, co mají deset. Dva krát deset je třicet..." Víc nových poznatků z matematiky už se nedozvím, dcera zahajuje přesun na skákací hrad. Tam to taky přežije...

Blíží se večer a my s mužem jsme, narozdíl od dětí, poměrně znaveni. Kajícně se přiznám, že vybavení jídlem jsme trošku podcenili. (po neděli byla domácnost lehce „vyžraná") Před zpáteční cestou jsou zásoby snězené a dítka přepadá hlad. A že už jsme rodiči nějaký ten pátek, problém = výzva.
Cestou zpět zastavujeme v obchodu a rovnou, krom svačinky do auta, zvládneme i běžný nákup. Příšerky si v obchodě svorně vyberou koblížek. Jsou už ale protivné, tak nechávám muže u pokladny a jdu s nimi o trošku dřív k autu.  Celou cestu do auta se na koblížky těší. Manžel donese proviant a já je chci vytáhnout. „Kde jsou?" „A co jako?", nechápe manžel. „No ty koblížky, co děti chtěly na sváču." trpělivě vysvětlím.  „Jaké koblížky? Tam žádné nebyly.", odtuší choť. Jak by tam taky mohly být, když jsem je osobně dávala na ten jezdící pult k ostatnímu nákupu, že... Buď zůstaly u pokladny nebo bude někoho ve vozíku čekat mňamka.  Příšery natěšené na koblih spustí srdceryvný řev. Zachráním situaci a rozbalím balíček bonbónků. Každá z příšer fásne 2 kousky + nášup. A je klid. Za chvilku dcera zhodnotí svačinku: „Ty bonbónky jsou fakt doblé jídlo."

Výlet byl bezva, ale asi jsme si lehce zavařili.
Jedna z prvních otázek dnes po ránu: „A kdy uš pojedeme na ty tlampolíny?!"


2 komentáře:

  1. být rodičem je práce na plný úvazek...:-)

    OdpovědětVymazat
  2. hastone, tak to je svatá pravda + přesčasy, noční, soboty a neděle... :-)))

    OdpovědětVymazat