Dr. Jekyll and Mr. Hyde

 

Zatraceně!   nebo   O-pozitivně?

 

Tak jsem měla včera k ránu vymyšlený skvěle ubrblaný článek na téma Vánoc  a - podařilo se mi ho během dne skoro celý zapomenout...

Jen to brblání mě nějak neopustilo.

  

Myslím, že to dneska začalo hned tím, jak zazvonil ten pitomý budík a já se musela po třech týdnech zas dokulit do práce. O tu práci ani tak nejde, dostat se mezi lidi je fajn, ale to nenáviděné vstávání...

  

Cesta do práce mě napružila ještě víc než budík. Jela jsem dnes autem. Né, neštvalo mě, že není s kým flirtovat (asi se za laškovné řeči nedá označit - „Tak už sakra jeď ty idiote!", navíc, když to ten dotyčný nemá šanci slyšet). Jen nechápu, co to všechno za lidi po těch cestách jezdí.

Krom toho, že silnice byly plné adeptů na psychotesty, ještě jsem chytla závory. Samozřejmě, když člověk spěchá, tak jedou pro jistotu vlaky hned dva. Rychlostí závodního šneka s počtem asi stopadesát vagónů.

Než jsem dojela na místo, mohla bych se rovnou přidat k partě dlaždičů, jak jsem si oprášila jejich slovník.

  

Tak jsem si v práci hned po ránu uvařila horkou čokoládu.

Jestli jste někdy pili nápoj s vodním kamenem z konvice, tak asi chápete, že mě to moc nerozradostnilo. Plivala jsem to ze sebe ještě následujících pět minut.

  

Pak mi přišla velmi „milá" smska od O2, že mi za čtyři dny stopnou odchozí hovory, neb nezaplaceno. Jak nezaplaceno? Sakra, před dvěmi týdny jsem zadávala platbu! Tak jsem jim napsala ostrou odpověď, jak si to jako představují, že nedokáží dopárovat příchozí platby dle variabilního symbolu atd... Trošku jsem je díky své dnešní náladě nešetřila.

No, doma jsem zjistila, že teda ten variabilní symbol na výpise není úplně správně. Vinou mou či banky? Mohlo by to znít alibisticky, ale tutově myslím, že banky. Ten den perlili a na základě jednoho mého příkazu zaslali místo 209,- Kč rovnou 2090,-. No, z cizího krev neteče, že? Ale chápejte, že si teda fakt myslím, že já ten variabilní symbol zadala správně.

Nicméně jsem teda kajícně napsala nový mail těm vydřiduchům, ovšem abych dnes nevyšla z ráže, ukončila jsem to ještě jedním zprdnutím za tu arogantní smsku.

  

V obědové přestávce jsem si šla koupit oblíbené čokoládové tyčinky. Skvělé. Místo tabulky čokolády je v balíčku vanička s malými tyčinkami, bezvadně hořkými. Akorát. Ani moc, ani málo.

Tak tam jdu, sliny se mi sbíhají - a vidím úplně  vybrakovaný regál. Oni je prostě jen tak přestali dodávat. A už ani nebudou. A jinde je nemají.

Fajn! Co jsem taky dneska čekala, že?

  

Tak nevím, mám se zmínit ještě o tom, jak mě vytáčí pošta? Hm, proč ne.

Připadá vám normální, že když zavoláte, že chcete doručit všechno, co vám nedodali (a to během toho týdne rovnou dvakrát), pak tam osobně jdete pro ještě jeden asi zapomenutý balík, baba na přepážce vám tvrdí, že už tam není, že ho poslali před týdnem zpět odesílateli (po půlhodinové frontě), odesílatel nic neobdrží, tak si jdete, nejspíš jen tak pro srandu, vystát hodinovou frontu plnou chrchlajících lidí, aby vám konečně ten zatracený balík vydali?

  

No, domů jsem se dostala a nikoho jsem dnes ani nezakousla....

  

Tak myslím, že by to pro dnešek stačilo.

  

Vrrrrr

  

---------------

  

 

Třeba to bylo i jinak...

  

  

Ač nesnáším ranní vstávání, přišla se ještě ke mě hned po zazvonění budíku  přitulit Lucinka. Vstávalo se mi o trošku líp.

  

Protože jsem dneska jela autem, nemusela jsem omrzat na zastávce. Cestou jsem si procvičila slovník vulgarismů a viděla fakt dlouhatánský vlak. Podařilo se mi zaparkovat napoprvé.

  

V práci jsem cestou přes sekretariát (pokec s kolegyňkou) narazila na tři fešné pány. Zrovna celí rozjuchaní opouštěli ředitelský kanclík po vánočně-utužujícím jednání a hrnuli se ke kabátům: „Tak jak to uděláme?" nadhodil jeden z nich. Ten ještě pohlednější se ujal řízení akce: „Nó, ty si vezmeš svůj, ty svůj a já ten svůj." Docela mě pobavili, tak jsem si nemohla odpustit poznámku o skutečně geniálním vyřešení zapeklitého problému.

  

V jednom spešl sladkostním obchůdku přestali prodávat mou oblíbenou čokoládu, tak je možná šance, že zhubnu.

Jako malé bolestné mě v práci čekal firemní adventní kalendář. Čokoládový.

  

Ač v podniku máme hlídaný net, nevydržela jsem a nakoukla aspoň na mailíky. Potěšilo mě přání k Vánocům od hastona a jedna fotka pro pobavení od Henryho. (Oběma ještě jednou dík)

A pozemní pošta mi připravila rovněž příjemné překvapení, neb jeden již oželený balík není v nenávratnu, nýbrž byl nalezen.

  

Večer byl pohodový, vytáhli jsme s manželem starší fotky a lehce nostalgicky zavzpomínali na bezdětné klidnější časy. Šlo to, neb jedno dítko je přes noc u babičky, tudíž se nám nebořil byt.

  

A ještě něco nesmím zapomenout napsat.

Po příchodu z práce jsem nakoukla na bloguje a spousta článků mi zvedla náladu. Ty, co jsem zhltnout nestihla, letím dočíst za moment.

   

Vcelku pěkný den

  

   

---------------

Asi záleží na úhlu pohledu...

Ještě, že ty dva pohledy dovedu :-)