Covideník – část 8

  
Po náladě dumací
se ta mrcha navrací

 

--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

-------- 

Pondělí – den D+66

Zdá se, že plán zabít dvě mouchy jednou ranou a porazit pomocí Herpesinu jak opar, tak covid, zatím vychází. Ráno se cítím ještě o dost lépe než předešlý den, jen to prostě tentokrát nesmím nějak přepálit. Do večera mi zbývá už jen pár dávek antivirotika a stále věřím, že to vyjde. Raději ovšem i nadále odkládám to mytí vlasů, ať tu coviďáckou mrchu nějak nepodráždím a nemá chuť se zas v plné parádě objevit...

Je mi dobře A. Když je mi dobře, tak mi někdy naskakují texty ve verších a hlavou se mi nyní honí:

Od včera se lépe cítím,
snad ke konci že se řítím?
Teď myslím už asi,
přijdou lepší časy!
Jen – bojím se mýt vlasy...
Zatím každou neděli,
když mě vlásky svrběly,
nastala věc nemilá,
teplota se vrátila.

Tak na to jdu mazaně,
pravda – trochu zcuchaně.
Ne, abyste se mi smáli,
koupelně se vyhnu zdáli.
I když můžu teda čekat,
že se budu sebe lekat...
(Což řekněme si zrovinka, 

není žádná novinka…)

Jo, je fakt zvláštní, jak se člověk cítí klidněji a vše vidí veseleji, když se mu lépe dýchá, a to doslova. 

Po obědě stále vládne dobrá nálada a s dcerou se na chvíli koukneme na Supermana. Přijde mi fajn jen tak si pročistit hlavu a nic neřešit.

A pak, najednou zas silný propad zpět. Teplota, dušnost, bolest na hrudi. Přepadá mě absolutní pocit zmaru a zas nevidím ani kousek světla na konci tunelu. Jak to? Jak je to sakra možné, že i po takové obří dávce chemie se zas ten pitomý covid hodlá zabydlet? Není mu to už sakra trapné?! 

Kruci, když jsem si včera přála, ať je vše zase jak dříve, měla jsem na mysli dobu před karanténou, a ne začátek nemocenské! K článku poskládaného z covidového dumání připisuji otázku poslední: JAK se toho sakra dá zbavit?!

Zatraceně! Fakt nevím…    

  

Úterý – den D+67

Večerní dušnost i noční nedodýchnutí se mě teda i nadále drží a uniká se jim stěží, ačkoli si zas beru na pomoc i ten Rivotril, kdyby to náhodou bylo z psychiky. No, aspoň jsem nakonec trochu spala. I po probuzení je mi ovšem dost mizerně, a to mě ještě více vyleká. Zatím se to ráno vždy dalo zvládnout a až v průběhu dne se potíže zhoršovaly, ale teď si záhy po probuzení připadám, jako bych měla kus dne už za sebou. No, jestli se tohle do večera ještě zhorší, tak fakt nevím, jak to ustojím. Zdá se mi, že coviďáka ten Herpesin spíš naštval, než zlikvidoval. Jsem z toho solidně vykolejená, mám strach a chvíli i chuť se tomu poddat. Cítím se jak zahalená temným mrakem a depresivním zrakem zrovna nevidím nic pozitivního…

Je mi zatraceně mizerně, ležím a zas chladím hruď i podpaží, neboť teplota se vrátila také a v těchto místech přímo žhnu. Po x-té si přerovnávám hlavu a mimo jiné se definitivně smířím s faktem, že toto holt není záležitost na pár dní či snad týdnů, jak jsem si ještě počátkem září naivně myslela. Rezignovaně přijímám jakoukoli dobu léčby, jen když to zabere.

No, ale asi se stejně nevzdám. Sice jsem už oželela představu koupě nových šatů na předávání cen za ocenění přínosu léčby covidu pomocí Herpesinu, ale pořád mi plno dalších věcí vrtá hlavou.

Prostě tomu chci nějak přijít na kloub (i když jako záminku na nové šaty bude asi jednodušší použít synovu šluskolonu, která se pozvolna přibližuje). Takže si zkouším sumírovat činnosti, které mi stav zhoršují. Zcela jednoznačně to je pohyb, o tom není pochyb. Pak mě téměř pokaždé vrátí zpět umytí vlasů, což mi vybaví i první velice silný nástup dušnosti v horké sprše a další výživný poté, co jsem chtěla virus uvařit koupelí ve vaně. Nesedí mi kafe a solidně mi dala zabrat i troška rumu v nanukáči. A podle nově potvrzeného poznatku, i rozrušení. Nemůžu se nějak zbavit pocitu, že sledování Supermana tomu návratu teploty pomohlo (jo, vlastním opravdu minimální toleranci na adrenalin). Takže kolem a kolem, mám z toho dojem, že to nějak souvisí s tepem. Nebo se srdcem? To mi taky při dušnosti buší, jak o závod. Hm, a ta zvýšená teplota je s tím taky nějak provázaná, při ní se dýchá nejhůř.

Co s tím? Jasně, vyrážím opět do boje nicneděláním. Na teplotu začínám brát Paralen a místo napínavých dějů se raději směju – pokračuji v terapii humorem. 

 

Středa – den D+68

Je poslední den měsíce a z plicního mi volají ohledně potvrzení nemocenské. Ha, jdou mi zrovna do rány a hned na ně vypálím plno dotazů ohledně trojboje dýchání-srdce-tep a dozvím se, že ano, může to souviset a v pondělí na kontrole to probereme. Ať si prý ten tep sleduji. Pípnu, že nemám tlakoměr. A to prý není problém, stačí si na zápěstí nahmatat puls a počítat tepy po určitou dobu, třeba půl minuty.

No, tak to se lépe řekne, než udělá, zvlášť osobě, která se ani v dospělosti nedokáže dívat, jak jí berou krev a sebevraždu podřezáním ruky by nevolila už jen proto, že by musela sáhnout na žíly. Ale aspoň to teda zkusím (to počítání). Moc mi to nejde. Hm, puls se dá nahmatat přece i jinde než na zápěstí, kde je mi to vážně dost nepříjemné. Ohmatám si teda krk a mám to. Jenže, v okamžiku, kdy se soustředím na tep, zapomínám počítat, když počítám, nějak hůř ten tep vnímám. Ha, a to bych u toho měla ještě sledovat nějakou časomíru. No, záchranář ze mě opravdu nebude. Budu si holt muset sehnat tlakoměr.  

Náladu nemám stále zrovna veselou, ale přece jen o chlup lepší než včera. Vzhledově se ovšem pohybuji zas na hraně, kdy se mi může tep zvýšit i po úleku v zrcadle, protože dušností ztrácím barvu v obličeji a kruhy pod očima jsou opět výraznější. Po krátkém vyhodnocení situace volím teplotu před případným infarktem z leknutí, a nakonec si asi ty vlasy půjdu přece jen umýt. Stejně mám pocit, že mi do podpaží někdo implementoval nějaké žhnoucí topné těleso na vysoušení mokrých obkladů a zkusím se tou sprchou rovnou i trochu zchladit.

 

Čtvrtek – den D+69

Po několikanásobném přerovnání hlavy se cítím zklidněná, smířená s nemocenskou na neurčito a zas vidím svět v pestřejších barvách. Dokonce se mi povede usnout a večerní dušnost je snesitelná. Mám pocit, že i ten Paralen začal zabírat a Ventolin už zas nepotřebuji.

Je mi o trochu líp. Raději si ale domlouvám to půjčení tlakoměru, protože to měření tepu mi fakt nejde.

 

Pátek – den D+70

Po delší době jsem relativně vyspaná a už se cítím o mnoho lépe. Teplota sice pořád kolísá okolo 37 st. C, což zhoršuje dýchání, ale dá se to ustát. Jen mám zase docela dost restů do práce, které i při nemocenské musím udělat, protože u nás se moc na zástupy bohužel nehraje.

Odpoledne mi manžel přiváží tlakoměr a dcera vyráží na prodloužený trénink před dalšími víkendovými závody, které se tentokrát konají u nás, v Ostravě. Svítí ještě stále příjemně hřejivé slunce, takže využívám situace a zabírám její pokoj, kde jedny z posledních paprsků chytám v dokořán otevřeném okně a krásně při tom relaxuji, zatímco syn se chystá mimořádně i v pátek do tanečních, protože od příštího týdne se podobné akce dočasně pozastavují. Je to tentokrát už půlkolona, která se prý protáhne, tak si domlouvá nocleh u babičky, neb jich tím směrem potom půjde víc.

Ukolébaná lenošením na slunci, cítím se docela spokojeně. I podle prvotního testu tlakoměru to vypadá, že je vše v pořádku. Hodnoty mám jako obvykle – okolo 120 na 80 a tep cca 80. Což mě docela mile překvapí a uklidní.

Přesto se večer opět vrací dušnost a po půlnoci mě z usínání vytrhne zase to nepříjemné nedodýchnutí. Jakmile se z toho otřepu, přijde mi zajímavé otestovat, jaký ten tep bude nyní, když mám po leknutí srdce zas úplně splašené. Probraná jsem už stejně, tak si ze zvědavosti změřím ten tlak. Jak na to ale tak v noci mžourám a úplně ostře na ty hodnoty nevidím, připadají mi všechny děsně nízké, nejen ten tep. Přístroj má naštěstí paměť, tak si to ráno ještě překontroluji, teď jsem se asi přehlédla.

 

Sobota – den D+71

Ty noční hodnoty byly fakt děsivě nízké, horní tlak jen něco přes osmdesát a spodní přes padesát, což se mi moc nezdá, tak jdu hledat v historii tlakoměru, ať si to ověřím. Nedaří se mi k ní dostat, ačkoli zuřivě pomačkám pár tlačítek. Aha, povedlo se mi celou ji snaživě vymazat. No co, stejně by mě to asi akorát vyděsilo.

Říkám si, jak dopadla synovi ta půlkolona a najednou mi docvakne drobný detail. Kdo ví, zda v současné situaci nějaká šluska vůbec bude, a pokud ano, nejspíš jen ve velmi komorním provedení. Sakryš, akce „nové šaty“ se zdá být v ohrožení, přitom bych docela ráda zas jednou nakupovala i něco jiného než banány, česnek či potravinové doplňky, takže to chce změnu plánu. Coby dočasný vlastník zapůjčeného měřiče se teda chytám příležitosti a zahajuji nový odborný výzkum: vliv tlaku a tepu na dýchání při covidových obtížích. Paměť svou mám děravou, paměť tlakoměru pečlivě vymazanou, volím teda sofistikovanou metodu ručně doplňované tabulky a vrhám se rovnou na to. Je mi dobře, jsem bez teploty a tlak i tep jsou optimální. Hm, zatím to na nic převratného nevypadá. V noci jsem asi špatně viděla.

Co však chvíli na to vidím zřetelně a mozek mi to absolutně, po menším záchvatu smíchu, odmítá pobrat, je načasování vtipu o tlakoměru, který objevím v mailu. Je to asi první vtip na tlakoměr, na který jsem v životě natrefila, a to zrovna v době, kdy mám za sebou první společnou noc s oním přístrojem. A odesílatel vtipu rozhodně netuší, že bych cokoli podobného plánovala. Někdo nebo Něco prostě naprosto záhadně ovládá geniální načasování a mi je rázem mnohem lépe a vypouštím z hlavy ty v noci naměřené hodnoty.

Navíc, vědu a výzkum mi stejně přeruší telefonát od syna, během kterého si nejsem jistá, zda cítím víc úlevu, nebo chuť kluka pořádně mateřsky vyliskat. Zato už vím, proč se v koupelně povaloval trychtýř, což mi od včera trochu vrtalo hlavou. Neprotáhly se totiž ani tak taneční, jako socializační akce po nich. A krušná byla nejen pozdní klikatá cesta k babičce a noční útrapy po otestování různých tekutin, které i další spolužáci nenápadně doma odčepovali, ale také ranní zjištění, že chybí taška s veškerými doklady. Aspoň, že na mobilu je dnešní mládež závislá tak, že jej nosí ideálně pořád v ruce nebo v horším případě aspoň v co nejtěsnější blízkosti těla. Taky mě docela uklidní fakt, že i klíče měl potomek nachystané v kapse, a ne u dokladů (a detail, že jinak by se mu do tašky nevešly ty flašky nyní není podstatný). Nakonec, jednou to stejně přijít muselo, dítě je víceméně vcelku a vyřizování nových dokladů ho aspoň trochu poučí. Takže ve výsledku jsem hlavně ráda, že to dopadlo aspoň takto (i když další vědecké přeměření tlaku kvůli zkreslení hodnot chvíli raději odložím). Jen babička azyl po tanečních už asi příště nenabídne, neb šavlový tanec nepatřil zrovna k těm, které doufala, že ji milovaný vnuk v rámci taneční výuky předvede jako první.

Dcera sice závodí až zítra, ale celý den tráví v hale povzbuzováním kamarádů, takže odpoledne zas zabírám její pokoj a nechávám se laskat paprsky. Potom chvíli ještě pracuji.

Večer mě pobaví shrnutí synových poznatků z tanečních, kdy se krom toho, že absolutně nejhorší tanec na světě je polka (s čímž nesouhlasím), dozvím zajímavou informaci o tom, že nejlíp se tančí se spolužačkami více vyvinutými (čemuž teda věřím). Mimo jiné ovšem i proto, že je pak mezi dvojicí větší odstup a díky tomu si pak vzájemně tolik nepošlapou nohy. Hm, tak nějak mám pocit, že babička si ani neuvědomuje, jaké ji postihlo štěstí, když ji vnuk (který běžně člověku pošlape nohy či vrazí loket do žeber i při pouhém obejmutí) poctil tancem opilců a nezkoušel jí předvést třeba foxtrot.

Dnešní den byl ve výsledku docela příjemný a obsahoval mimo jiné i milé překvapení. Poctivý nálezce vrátil tašku i s doklady a kompletním obsahem, včetně dvou prázdných flaštiček vonících po bylinkovém šnapsu. Syn aspoň nemusí vyřizovat nové doklady, jen kapesné bude mít pro tentokrát nižší o odměnu pro nálezce.   

Teplota se pořád mírně drží, dušnost taky, tak příležitostně provádím i to průzkumné měření. A začínám mít pocit, že horší dýchání nesouvisí až tak s tepem, ale je nějak provázáno s tlakem. Načítám si pár informací o nízkém tlaku a docházím k závěru, že i ten Lexaurin v tomto směru může být kontraproduktivní, takže ho definitivně brát přestávám. A usnu i bez něj, tentokrát dokonce bez toho nedodýchnutí, přitom třeba před měsícem mi přišlo, že to bylo právě naopak. No, tak jako tak, už ho dál brát nebudu. Hm, je docela možné, že to lepší dýchání nakonec nejvíc souvisí s pozvolna mizející teplotou, která se teď  pohybuje už převážně okolo 36,8-37 st. C, protože od úterý užívám 2x denně ten Paralen.

 

Neděle – den D+72

Cítím se po čase docela vyspaná a mám radost z dcery, která získala zlato a bronz, díky čemuž brblá jen minimálně, že zítra musí do školy, zatímco její bratr ne.

Vlastně je to po velmi dlouhé době už druhá neděle, kdy se mi stav namísto zhoršení lepší a po týdnu jsem poprvé po celý bez teploty. Jenom mi připadá zvláštní chuť toho echinaceového kloktadla. Poněkolikáté za sebou chutná jinak než doposud. Připadám si jak blázen, ale mám pocit, že po těch kortikoidech proplachuji ústa něčím, co najednou záhadně chutná spíš jako Alpa. Divné. Snad jediný typický příznak covidu, který jsem neměla, byla ztráta chuti a čichu, tak mě to fakt zaráží.

Co ovšem docela pokročilo, je vědecký projekt. Zatím to vidím na tři různé stavy (i když jeden a půl dne nejsou zrovna vypovídající časový úsek seriózního výzkumu, to uznávám). Nicméně, pokud nemám teplotu a dýchání je v pohodě, tlak i tep jsou v ideálním rozmezí hodnot. V okamžiku zvýšené teploty a s ní související tíhy na hrudi a dušností je tlak naopak docela vysoký. A když je dýchání mizerné, ale místo pocitu tlaku na hrudníku cítím pálení uvnitř, tak mám tlak pro změnu dost nízký. Zajímavé, doteď jsem myslela, že tyto projevy souvisí spíš s tepem. Akci „nové šaty“ teda zatím neodpískávám, třeba to zjištění fakt k něčemu bude.  

No, zítra jdu na kontrolu, tak to tam proberu.

 

Předchozí část

Pokračování 

----------

PS: Původně zamýšlený covi-deník měl mít dva díly a jeden samostatný článek o obvodních doktorkách a psychice. No, trochu se to zvrtlo (a nejen kvůli mé upovídanosti…). Ačkoli mě psaní dost baví, tak teda samotná nejsem zrovna nadšená z toho, jak se v této dějové lince nabalují další a další díly.  A potrvá to ještě chvíli… V době, kdy vznikala tato část, jsem myslela, že jich bude maximálně deset, ale kdo ví… 

No jo, uznávám, kdybych se tak nezakecávala, tak by se to asi početně krouhnout dalo, Jenomže jak se rozjedu, tak už v podstatě nejdu zastavit. Zvlášť po takové době doma :-)

Takže, ve výsledku je vlastně nepodstatné, kolik těch dílů nakonec tento deník mít bude. Hlavně, když se mi ho podaří zdárně zakončit!

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 28. 9. - 4. 10 2020