Něco o hovínkách...

...aneb "Kakají šneci?"

Bydlíme na sídlišti. Máme děti. Děti je třeba venčit. Ale opatrně! Velká část sídlištních obyvatel totiž venčí psy. A ti narozdíl od dětí venku mohutně kakají... Ti psi.

 

A většina majitelů to po těch svých miláčcích ani omylem nesebere, proč by...

No, třeba právě kvůli těm dětem, že...? 

 

Moje chyba, že vždycky při nákupu dětské obuvi sleduji hlavně to, aby bota byla co nejvíc ortopedická, prodyšná, měla pevný opatek, ohebnou podrážku, byla nejlépe kožená a pokud možno nezruinovala náš rodinný rozpočet... Pokud se mi náhodou někdy takové botičky podaří objevit a mám to štěstí, že je mají v té požadované velikosti, vždy mi od radosti tak nějak vypne mozek a prostě po-kaž-dé zapomenu zkontrolovat čistitelnost podrážky... A jak už to tak bývá, tak ta nejortopedičtější botička má podrážku co nejvíc a co nejhloub vroubenou...

 

K tomu mám syna neposedu - snílka, botanika, matematika, technika, fyzika, kuchaře a jánevímcoještě v jedné osobě. Je úžasný, jen mě občas nevnímá, když si dumá nad tím svým světem.

A nejspíš má nějakou alergii na chodníky nebo na beton obecně...

Ta jeho „alergie" se projevuje tím, že jakmile se dostane ven, tak okamžitě zamíří na trávu (ano, tu pokakanou). Na chodník v podstatě vstoupí jen občas, když se k němu dostane kousek mého neustále omílaného: „Pozor! Hovínko!" nebo „Pojď na ten chodník, nechoď v těch hovínkách  v té trávě!" „Sakra, nemůžeš jít aspoň někdy po chodníku?! Kdo to má furt čistit..."  V podstatě toto v různých obměnách melu skoro celou dobu procházky. 

Ale zas ten pocit euforie, když můj malý snílek mine o centimetr nějakou tu pořádnou „nálož"...

 

A včera? Včera do TOHO málem strčil ruku. To si tak jdeme a najednou se syn sehne a já jen nevěřícně hledím, jak se mu ručička zastaví zhruba 2 centimetry na obřím „koláčem". Ten ovšem syn nevnímá...

On vidí jen tu nádheru. Toho malinkého šnečíčka. A o kousek dál najdeme dalšího a dalšího. Větší, menší i úplná šnečí miminka. To je radosti! Objevili jsme šnečí hnízdečko.

Nenechám se až tak dlouho přemlouvat a při cestě zpět si každé dítko odnáší toho svého miláčka. Natrháme kupu zeleně a všechen ten poklad skončí v pětilitrové sklenici.

Skvělé. Vědět to dřív, ušetříme za televizi. Děti zapomenou na své podvečerní pohádky a zbytek večera hledí do zavařovačky. Dcera zajatcům v rámci zdravé výživy nasype pár slunečnicových semínek. Ale jinak vše v pohodě...

Šnečci jsou docela rychlí, pro jistotu vršek sklenice zajistíme proděravěným pečícím papírem. Nerada bych je v noci cestou na záchod rozšlápla...

Mimo jiné zjistíme, že jeden ze šneků byl nejspíš v minulém životě netopýr. Vyšplhá až na to víčko a celou noc stráví zavěšen ulitou dolů. Nebo byl kuchař a nemůže odolat tomu pečícímu papíru...

Ráno se rozhodneme, že ho dáme dolů, za kamarádem. Odgumičkuji papír a strnu... Kousek tělíčka z toho šneka asi odpadl, hrůza! Mám děsné výčitky, to je asi tím krutým zajetím. Po chvilce zaostřím a úlevně zjistím, že ten „odpadlý kousek" je jen slunečnicové semínko.

Zvednu šnečíka, že ho přemístím a čeká nás další překvapení...

Oni ti šneci taky, nooo, kakají......

 

A najednou se slyším, jak mi z pusy vyletí...

„Pozor! Hovínko!!!"