Zásah vyšší moci

aneb Mám svůj den...
 

Jo, jsem nevyspaná, nevrlá, unavená - a schopna všeho.

Teda, myšleno jako schopna porušení všeho toho svého nedávného předsevzetí...

  

Jsem se dnes v obědové přestávce vypravila do obchodu ... pro Nutelu. A taky mi děsně chybí ta ranní horká čokoláda. Ukrutně. Tady ale nemá zásluhu ani tak má silná vůle, ale to, že tu jednu jedinou, která mi tak děsně moc chutná, nikde momentálně nemají.

 

Takže jsem v rámci horko-čoko absťáku k té Nutele narvala do košíku nějakou jinou (to jako už fakt jev zoufalství).

Ale vyšší moc nade mnou bdí.

Zatímco jsem u pokladny brala do ruky tu hříšnou Nutelu s úmyslem elegantně ji vložit do tašky - ona tuna kalorií namísto přesunu o pár centimetrů vpravo udělala trojtého salchova směr vlevo a snažila se přistát na hlavě mladíkovi za mnou. Ten projevil duchapřítomnost a křepce uskočil, takže se Nutelka mohla efektně rozplácnout na kachličkách. Docela to křachlo. (Né, že by se chtělo spadnout zrovna té mrkvi nebo pudinku v prášku, že)

Tak jsem ten nervový otřes chtěla v práci zklidnit tou zkušební novou horkou čokoládou. Absolutní hnus. Všechno vylít... Nákup se mi vyloženě povedl.

  

Pak jsem předvedla svou technickou zdatnost a šla do zverimexu zkoumat, jak vlastně zavěsit to malé pítko, co jsem tam minulý týden morčatům koupila místo toho původního obřího - „Dobrý den,  blablaba - já to fakt nechápu. Není tam očko, za co se to věší?" nenápadně sonduju. „No, to se dává do klece. Máte klec?" informuje mě prodavačka tónem, jakým se mluví například s méně chápavými dětmi. Chvilku hluboce přemýšlím, a bez mučení se přiznám, že mám. Ale že fakt nechápu, jak to tam jako zavěsím. „No, ono se to nevěší. To se připevní k mřížkám." dozvím se geniální řešení zapeklitého problému. A protože pochopí, že má před sebou „zdatného technika", raději mi to i názorně předvede. Fajn, sehrála jsem blbce dnes teprve podruhé.

  

Takže  se snažím, aby to „do třetice" nevyšlo naprázdno, a když jdu páchat dobrý skutek a podávám ve spořce jeden příkaz, dám si záležet, abych do toho kastlíku místo originálu hodila tu kopii. Kdo by nechtěl jít se k přepážce přiznat, že je mimoň a potřebuje asistenci při tak „náročném" úkonu.

  

Ale pak si zas spravím trošku renomé, když jdu na poštu s poukázkou a zároveň i s doručenkami na balíky. Tentokrát se karta obrací a jsem za chytrou, neboť nerespektuji nápis „Berte si vždy jen jeden lísteček" a pro jistotu si zmáčknu ťuplíky oba. A křečkování se vyplatí, neboť paní z prvního čísla mi opravdu vezme jen složenku, pro balíky jít neráčí, číslo mi nepřevede - a já, celá šťastná za svou prozíravost, na balíky čekám s tím druhým číslem JEN půlhodinku.

 

A jak tak při tom čekání koukám z okna, vidím, že nemám „svůj den" jen já. Trošku škodolibě mě těší sledovat řidičku, která dává zaplacený parkovací lísteček zvenku za stěrač a říkám si, že TOHO bych dnes ani já schopna nebyla.

Trumfla mě.

 

Pak se celá zdrchaná doplazím domů. V obou rukou po dvou taškách, pod paží pro vyvážení rovnováhy dva balíky - před domem skoro zašlápnu nádherný obří čtyřlístek. Jak ho pobrat? Mohla bych ho maximálně tak ukousnout. Ovšem momentálně solidně bloknutá záda mi tak hluboký úklon nedovolí, nechávám ho napospas dalším zájemcům.

 

Jak tak válím balíčky ve výtahu po zemi (prostě mi chybí ta třetí ruka), podle množství trávy poházené na podlaze usoudím, že ratolesti už mám doma a tentokrát toho morčatům natrhaly nepřeberně. Nepletu se, stopa končí na naší rohožce.

 

Vcházím domů a odpadám.

 

 

Pondělky vyloženě miluju...