Chytré zprávy na netu minulý týden ukazují, že sobota je na dlouhou dobu poslední teplejší den. Kupodivu se ani moc nemýlily. A my se naštěstí rozhodli jim tentokráte věřit a narychlo jsme střihli ještě jeden výlet.
Kam teda v onu sobotu? No, původní plán byl – Drakiáda u Frýdku-Místku. Ovšem, jak už jsem se v létě zmínila, zásadní podstatou našich plánů je možnost je měnit. Netřeba tedy hned rušit své zásady, neb po zjištění důležité informace, že dětské hřiště u lanového centra v Rožnově bude onen víkend otevřeno naposled – jedeme raději tam.
Ovšem ouha! Ono jaksi otevřeno není. Nicméně, není ani přímo zavřeno a fakt, že jsme na něm bez poplatku, nás zanedlouho nějak extra hluboce netrápí.
Je poledne a hřiště máme chvíli jen pro sebe.
Tak proč bych se na té super dlouhé dvoj-skluzavce nesvezla taky, ne? Navíc za mohutné podpory mladších členů rodiny. Teda jen do okamžiku, než nastane klasická situace: „Mamka pojede še mnou.“ „Néééé, se mnou!“ ... Sorry, děti, rozdvojení pořád neovládám (byť dělám, že na tom dělám...)
Hm, a když už jsem si střihla párkrát tu skluzavku, tak se ještě pohoupu. Na té obří „jakolodi“. (viz. foto)
Miluji houpání... Odjakživa. Mít vlastní zahradu, tak první věc ze všech pořízených je houpačka. Pro mne! Houpu se ráda, houpu se dlouho a houpu se nejraději sama. Sama! Lépe řečeno, houpala BYCH se ráda sama. „Co mi tu zas vy příšery lezete?“ stihnu si akorát pomyslet a mám je tam. Na palubě...
Pohodové kolébání na vlnách se rázem mění v otrockou dřinu. Plavčíci mi totiž naprosto intenzivně ruší houpací rytmus. TOHLE jim fakt jde. Ale ať jim úplně nekřivdím, vytírání paluby taky. Svou práci neflákají a fakt poctivě makají. Vlny je hází po břiše tam a zpátky a máločím jde zajisté vytírat tak dobře, jako bundou a kaťaty.
Věřím, že tento škuner tak důkladně vycíděn nebyl za celou dobu své existence. Ani mikročástička špíny či prachu nezůstane opomenuta a všechny se poctivě přemísťují na látku „pracovních“ oděvů. Ovšem to neřeším, mě to baví a děti – ty prožívají přímo stav extáze.
A je na nás asi i veselý pohled. Všichni kolemjdoucí se usmívají. V očích některých mužů dokonce nacházím i lehké náznaky touhy se k nám, zkušeným námořníkům, přidat, zatímco ve zraku procházejících žen naopak vidím úlevný oddech nad tím, že ONY to, čím plavčíci snaživě drhnou palubu, prát nebudou...
Takže houpu ... houpu... a houpu... - až už opravdu nemůžu. Zbaběle opouštím loď: „Kapitán bude teď choť.“
Ten ovšem zdrhne od kormidla ještě rychleji než já s geniální výmluvou, že se mu z toho dělá šoufl...
Přirážíme ke břehu a plavčíci na malou chvíli propadají panice. Suprloď bez kapitána – to je vážně krutá rána! Ovšem, hřiště se pomalu začíná plnit a škuner může se zas brzo „vlnit“. Přichází jim totiž na pomoc ještě jedna plavčice s kormidelníkem dědou. A s ním teda fakt jedou! Děda do plavby dává vše a odměnou mu za to budiž nadšené vnuččino (intonačně bezchybné) volání:
„To je ono, bejby!“
Dívenka umí vskutku dát najevo nadšení z příjemných prožitků. A chytře si osvojila rovnou verzi vhodnou i do dospělejší fáze života...
Nicméně, i děda, ač mohutně povzbuzován, toho má zanedlouho dost a plavčíci mají padla.
Oběhnou teda pár dalších atrakcí, zdolají kupu překážek a rodiče velí: „Přesun směr jídlo.“
Na pozdní (letos asi poslední pod širým nebem) oběd se vypravíme do nedalekého Eroplánu. A tam, vážení, mi naservírují opravdu skvělou valaškou kyselicu. Nejlepší zelňačka letošního roku! (možná i loňského)
Taky tam mají prima záchody, na kterých se dobře řeší různé důležité věci:
„Hovno je hodně splosté, že?“ sedíc na míse sonduje dcera.
„No, ano.“ využívám možnosti upevnit její slušné vyjadřování.
„Ale chovínko není, že?“ rozvíjí dál zajímavé téma.
„Ne, není.“ potvrzuji a zároveň urguji jeho rychlejší výrobu.
Ovšem, na tlačení nemá slečna zrovna čas, neb myšlenky jsou nyní rychlejší činům.
„Ale nejvíc splosté je pakoš!“ oznámí mi rozhodně po chvilce zadumání.
„Dá se tak říct.“ dávám si při intonaci pozor, abych ji nevnukla myšlenku, že existuje i něco jadrnějšího.
„Ale koš není.“ pitvá zajímavé téma dále.
„Ne, není.“ mechanicky odpovím, ač v duchu žasnu nad nečekaným směrem konverzace.
„A popelnice taky.“ následuje logická dedukce...
...
Pak zadaří se konečně i produkce onoho kýženého výsledku a poté, co odmotáme několik dávek papírového ručníku (neb tam mají nějaký automat na čidlo a to se hned tak nevidí, že) můžeme opustit onu vykachlíkovanou „konferenční“ místnost.
No, a na závěr pohodového výletu - ještě je vhodné nechat dítka pořádně vyskákat se na trampolínách, ať je cestou v autě klid!
mám dojem, že těch nejlepších zelňaček na vašich výletech přibývá... tato je už druhá - a doufám, že ne letos poslední...:-)
OdpovědětVymazatprojeli na lodi. Nám odpoledne pršelo, ale aspoň se mi konečně podařilo koupit synovi nové boty. ;o)))
OdpovědětVymazat[1] Hastone, tak minule byla průměrná a tu dobrou jsem jen předem avizovala - jednalo se o tady tuhle. Jen nějak nestíhám psát, jsem o týden pozadu :-))
OdpovědětVymazatA pokud nebude letos poslední - tak to by mě vcelku potěšilo :-)
[2] Oby, tak na té \"skorolodi\" se \"jezdilo\" fakt docela dobře :-)) Počasí ten den vyšlo. Dnes je po týdnu pěkně, tak je možné, že pojedeme k Olomouci zkontrolovat toho trnorepa :-)) Třeba se mi podaří vyfotit tu drbnu-ředitelku surikatu... :-)
OdpovědětVymazatO botech mi ani nemluv... My snad neděláme nic jiného, než že nějaké sháníme...
hezký výlet :)
OdpovědětVymazatMně se strašně líbí, jak Lucinka říká š a l. Vzhledem k tomu, že tohle snad nečte, přihodím zážitek z před pár let, cestou od zubaře: byl jsem se vyčůrat v jedné pivnici; na záchod se mnou vešli současně další dva zájemci pouze o záchod, malý předškolní chlapeček a starý bezdomovec, a obsadili obě kabinky. Za chvíli se ozval ten druhý: \"Sere se ti fajn?\" Odpověď přišla hned: \"Jo\". A místností se rozlil pocit hladivé sounáležitosti.
OdpovědětVymazat[5] Jo,jo, Gombo, povedl se... V zimě bude aspoň čím se ve vzpomínkách zahřát. :-))
OdpovědětVymazat[6] Henry, tak já se přiznám, že zrovna tohle se mi už moc v reálu nelíbí - no, ale ještě nemá čtyři a pak to začneme nějak víc řešit :-)
OdpovědětVymazatJen mě překvapuje, jak jsi vystihl to \"š\", ač to z textu není tak zřejmé - pakoš je fakt regulérní oslovení milujících se sourozenců... :-))
Záchodové historky mají holt své právoplatné místo ve světě vyprávění... :-) Není nad to vylučovací souznění... :-) Znám i z domu, když jde jeden, honem fičí i druhý. Jen až zanedlouho schovám nočník, tak to budou zas bojové situace. :-)
[8] Tuhle jsem si říkal, že být bohatý, první, co bych si pořídil, je asi tak osm záchodů.
OdpovědětVymazatJo, kdybyste někdy měli cestu přes Brno, rád bych do soutěže zelňaček dostal i maminčinu.
[9] Henry, jasně, chápu - jeden na ráno, na dopoledne, odpoledne, večerní, noční, pro návštěvy, do rezervy... Skoro bych měla obavy, jestli osm stačí... :-))
OdpovědětVymazat(Ale tohle je fakt vážný deficit panelákových bytů - kdyby byly aspoň dva - ať se dá tak hladivě sounáležitět...) :-)
Se zelňačkou neříkej dvakrát. To aby se pak Eroplán klepal o to první místo, je mi jasné! :-))
Mám dokonce pocit, že už jsi mi ji jednou v mailu popisoval a já se mlsně olizovala. :-)
Mimochodem, dnes se mi povedlo vyfotit toho trnorepa i jinak než po yettiovsku či ufounsku - zítra Ti ho pošlu :-)
a zasmála se. Opět bodujete, zvednutí nálady je největší dar druhému ...
OdpovědětVymazat[11] NULI, víš, že jsem si zrovna dneska ráno na Tebe vzpomněla? :-))
OdpovědětVymazatA případné zvednutí nálady - mě opravdu moc těší! :-)
No jistě - Lucinka mluví jako Violeta Elizabeta v Jirkovi, postrachu rodiny! \"Heč, já šem byla škvaf!\"
OdpovědětVymazat[13] Jé, zrovna před momentem jsem si Henry říkala, že už jsi pár dnů na blozích na nás nevykoukl - ráda Tě zase vidím :-)
OdpovědětVymazatNo, Lucka - to je typická škvaf...
Jirku postracha máme zrovna vytaženého a nachystaného prvního v řadě, jakmile dočteme aktuální \"Já ho vypátrám sám\" od Říhy. Už se na to fakt těším. Jen tady ta knížka se nějak vleče a nemůžeme ji pořád dorazit :-)