Kecám. Čekali jsme je. Kupodivu, když jde člověk na představení o Kátě a Škubánkovi, tak je mu skoro jasné, že Nasťu s Ivanem tam neobjeví...
Jak už jsem nedávno psala, stala jsem se vášnivým navštěvovatelem dětských divadelních představení. Ne, myslím, že ještě úplně neinfantilním. Jenom je zatím třeba ty prcky při kulturním vyžití holt doprovázet.
Hm, kdo by se tak měl obětovat a ty akce s drobotinou vymetat?
Zasedla rodinná rada. Nekula se žádná zrada, čili nevedlo se vyjednávání z pozice síly, nýbrž přišel při rozhodování na přetřes jeden dost podstatný aspekt, a to - kdo si to spíská, tak ať si to vypije užije. Jelikož občasnou nutkavou potřebu vést děti ke kultuře mám u nás v rodině já, tak je celkem jasné, na koho to všechno padlo.
Ano, tipujete správně, čestná funkce „kulturního doprovázeče“ byla udělena mé osobě.
A já si ji teda užívám. Nemám sice zrovna na mysli ty stavy, kdy se s vyplazeným jazykem dopravujeme na místo určení na poslední chvíli (proč to těm chlapům, respektive synovi, tak trvá?). Ale...
Nevím jak vy, já osobně mám na divadle ráda tu možnou interakci, oční kontakt s herci, vtažení diváků do děje, vnímaní reakcí v hledišti... – nejlépe toto vše dohromady. Miluji to nasávání oné jedinečné, proměnlivé atmosféry.
Možná vás nepřekvapí fakt, že právě tohohle všeho si při dětských představeních člověk užije víc než dosyta.
Takže, v podstatě jsem takový poměrně spokojený „doprovázeč“.
Co si obecně pod pojmem dětské divadlo představit? Prozradím...
Převážně se jedné o vtipné a svižné, byť ne extra intelektuálně vyhraněné, představení – a k tomu, jako extra bonus, naprosto neskutečné reakce dětských diváků...
Už jen ty samy o sobě by vydaly na to, že se půlku představení chechtáte nahlas a druhou potutelně usmíváte pod vousy...
Taky je třeba ocenit výkony oněch herců dětských divadelních kusů, kteří se i přes občas ztíženou situaci snaží udatně držet scénáře, což nemusí být vždy až tak lehké.
Například:
Herec-Káťa (ano, Káťu hrál mužský) hledá herečku-Škubánka (jistě, logicky psa hrála ženská) zalezlého pod stolem.
Káťa s povzdechem: „Kde je ten Škubánek?“
Menší děti vsedě ukazují rukama, větší napovídají již poněkud konkrétněji: „Pod stolem.“
Káťa se nenechá vyvést z konceptu a pokračuje v náročném textu: „Kde jen ten Škubánek může být?“.
Menší děti začínají ukazovat rukama raději ve stoje, větší hlasitěji volají: „Je POD STOLEM!“.
Herec-Káťa se snaží předstírat oboustrannou hluchotu a statečně pokračuje v dramatu: „Ach, kde jen toho Škubánka najdu?“
Některé malé děti musí rodinná eskorta držet, ať nevběhnou na pódium a netahají Škubánka z pod toho stolu za uši, zatímco ty velké se bijí nad Kátinou slepotou do hlavy a tónem vyhrazeným pro extratuponě trpělivě radí: „JEŽIŠI, DYŤ JE POD STOLEM!!!“.
Prostě hukot.
Zatímco Káťa usilovně hledá (jo, časem i najde) a děti udílí instrukce ze všech sil, tak matky a babičky (záhadná absence mužských doprovázečů) se válí smíchem po zemi a těší se na další „pecku“.
No, co vám budu povídat. Nádhera!!! Tuším jsem si to užila ještě o stupeň výš než ona cílová divácká skupina.
Jen pravda, drobný nedostatek to celé v závěru mělo – už třetí týden musím minimálně obden vyprávět pohádku „O Kátě a štěňátku“...
Hraběnka Aurora zřejmě taky něco zaslechla, protože řekla vystrašeně: \"Kdo se to plíží za křovím?\"
OdpovědětVymazat\"Já ti to řeknu\", ozvala se dychtivě Pipi. \"Je to zlý a záludný člověk s černými kníry. Běž se honem zamknout do kůlny!\"
taky docela dobré, když děti přímo hrajou. To tu bylo před pár lety vánoční představení o narození Ježíška, a v tom děvčátko, asi sedmileté, hezoučké, představující Ježíškovu matku, Pannu Marii, zplna hrdla zvolalo: \"Do prdele! Já sem zapomněla, co mám dál říkat!\" ;o)))
OdpovědětVymazatono úplně stačí jít do kina :-)´když jsme bylli na madagaskaru 2, seděl kousek od nás chlapeček, kterej se smál tak strašně nakažlivě a upřímně, že se půlka sálu válela hlavně kvůli němu
OdpovědětVymazatNomi, co dodat, máš pravdu, i pro mne je návštěva představení pro děti nezapomenutelný zážitek. S kým tam budu chodit, až děti odrostou? Půjčím si nějaké ze sousedství. :-))
OdpovědětVymazat[1] Henry, ač jsme Pipi nedávno s velkým úspěchem dočetli, tak hraběnku Auroru si ne a ne vybavit. Mi zas budeš muset naťuknout paměť či rozšířit obzor :-))
OdpovědětVymazat[2] Oby, tak to je taky dobrá pecka! :-)) To vás muselo totálně všechny odvařit...
OdpovědětVymazat[3] přítelko, máš recht, děti tohle opravdu umí - bezkonkurenčně! :-)
OdpovědětVymazatA v podstatě nejen děti - když jsem chodívala do minikinokavárny, tak tam byla bezvadná atmosféra u Svérázu národního lovu. Pořád jsem o tom básnila... Pak jsme sehnali DVD a manžel udělal osudovou chybu, přepnul to do dabingu - najednou, bez té atmosféry a bez originálních hlasů z toho byl podprůměrný film...
Nakažlivý smích narozdíl od nakažlivých nemocí opravdu miluju!
[4] No, Evi, buď půjčovat, nebo počkat, až dospějem do té role babiček. Ale teď si tu kulturu užívat na max! :-))
OdpovědětVymazatNěkterá ta divadélka za to fakt stojí :-) Já odtamtud vyšla s tak vyspravenou náladou...
Nomi, Pipi na jarmarku, čtvrtá kapitola druhé části, kdy jdou děti do jarmarečního divadla.
OdpovědětVymazat[9] Henry, normálně - okno.
OdpovědětVymazatCokoliv - jen na divadlo na jarmarku si nevzpomínám... Jestli Ty nemáš zas o tuhle jednu kapitolu víc, když Ti tamta jiná chybí :-) Teď zrovna tu Pipi mám u mamky, ale budu to muset co nejdřív pořádně překontrolovat! :-)
se mi stala s knihou \"Děti z Bullerbynu\". Dvě stejné knihy (asi jiné vydání) a v jedné z nich byla kapitola, která v té druhé prostě vůbec nebyla. Odflinknutá práce v tiskárně, bych řekla... :o/
OdpovědětVymazatJá si ty knížky vůbec nepamatuju... co budu dětem vyprávět?
OdpovědětVymazat[11] No, Oby, jenomže u mě, vzhledem k vzestupné tendenci zapomínání, to tak úplně nemuselo být tou knihou... :-)
OdpovědětVymazatAle doma mám taky jeden Špalíček pohádek, kde je v jedné pohádce vloženo pár listů z jiné a já pořád nevím, jak to dopadlo... :-)
[12] Koníku, to se vůbec neboj předem - prostě, něco se v hlavě opráší a něco se čte rovnou. :-)
OdpovědětVymazat