Celkem špatný sport – začít péci dort

Tak se přiznám rovnou, veškeré pokusy ať zhubnout, nebo zrovna nenabrat - zatím dostaly pokaždé velmi zabrat na jaře.

Máme tam několikery rodinné oslavy.

Fakt je ten, že ta poslední, dubnová, mě tentokrát na ten stravovací převrat v podstatě nasměrovala. Nicméně, ta květnová se blíží ďábelským tempem, a co víc, synovi jsem slíbila domácí dort... Což je fakt blbý sport při shazování přebytečných kil. O tom žádná...

Navíc bývaly doby, kdy mi žádný dort nechutnal a tudíž pro mě nepředstavoval žádné nebezpečí. Jenomže, jsem se v posledních pár letech tak rozjedla, že mi začaly chutnat i věci, co jsem dřív nepozřela... Jo, dorty k nim patří. Teda krom toho, který po celá léta objednávala tchyně. Na pohled pěkný, dokonce bezlepkový – ale naprosto odporně chutnající, až nejedlý. Kdybych neměla nějaké zkušenosti s bezlepkovým pečením, mohlo by se říct, že je to tím. Ale když vím, že se dá upéct bezlepkově tak, že to nikdo ani nepozná... tak je to prostě, dle mého názoru, šizením surovin. Totiž u bezlepkového těsta je hodně důležitá mouka - a fakt si myslím, že komerční pekařky nepoužívají tu mouku za stovku, ale raději jen za pade. Čím pak nastavují ten hnusný krém, to už ani nedomýšlím. A rozhodně už se ani nedivím, že na pohled vypadající marcipán tak nechutná ani omylem. Brrrr.

No jo, ale zas je to dobré na odolání mlsotě a udržení předsevzetí „nejíst bílou mouku a bílé cukry“. Jenže, když jsem tomu svému synovi na narozeniny slíbila dort, který mu bude chutnat... Dobře mi tak!

   

A teď ta fuška samotná. Vymyslet dort, který se mu bude i líbit a budu schopná ho tak upéct. Pokémoni? Hm, tam si nejsem jistá, že bych je vytvarovala, upéct samotný pokébal, ten zas vypadá moc nudně... No, teď má syn období vesmírné. To by eventuálně i šlo. Uválet slunce, vykrojit hvězdu, sem tam vpálit kometu... Ale už to vidím bledě, jak se budu ňahňat v barevném plácání těch planet a umisťovat je na oběžnou dráhu... Zatím zavrženo. A další nápad... taky... Nevím, tápu, ale chápu, že potřebuji poradní hlas. Hledám radu u muže, ten mi vskutku pomůže: „Tak udělej toho Spongeboba...“.

Hm, jo! To by šlo! Ten se teď líbí oběma dětem – a čím víc jde nám s mužem na nervy, tím větší ovace u potomstva sklízí – takže to je vskutku favorit. Fajn. Po vytištění názorného obrázku, jakže ta houba v kalhotách vlastně přesně vypadá, následuje akce.

     

Čtvrtek, shánění ingrediencí. Většinu mám v podstatě doma, ale potřebuji nějaké ty barvičky, zdobení, modrou osmičku a pár dalších serepetek. Výprava je celkem úspěšná, jen u těch barev už nemají tu malou tříbarevnou sadu. Smůla. Ale nabízí velké balení jednotlivých barev. Beru žlutou, červenou – a zjišťuji nemilé překvapení – chybí jim tam modrá! Sakryš, to má být ten mořský základ... Tak se modlím, ať mi vystačí zbytek z minula, co mám doma. Pak už tam vidím jen hnědou. Pche, tu ať si nechají, marcipán obarvím kakaem  - a bude to!

   

Pátek, výroba marcipánu. Patlám, matlám, matlám, patlám – a mám hotovou asi tunu výchozí hmoty. Teď už ji jen obarvit, což bude detail. Cha, detail! Kuchyň i já se barvíme do modra, naštěstí část barvy zůstává i na marcipánu, kam patří. A, světe div se, modrá mi vyjde tak akorát! Mám radost a nadšeně se vrhám na barvení žlutou. Spotřebuji celou malou lahvičku od minula – a moc žlutý se mi výsledek nezdá. Ále co, mám ještě tu velkou tubu, nově koupenou. To by bylo, aby se mi ta pořádná žlutá nepodařila vyrobit! Otevřu ji, chci na marcipán stříknout pár dalších kapek – a ono to nestříká. Valí se z toho tuhý, žlutý had. Sakra! Chybička se vloudila – to není barva, ale rovnou cukrová směs na kreslení... No, nic jiného nemám, tak to risknu a čtvrt tuby tam ještě natlačím. Snad to moc tuhnout nebude. Následně si uvědomím, jak by se mi na dokreslování očí, řas, pusy a opasku zrovna hodila ta tuba hnědá, kterou jsem tak lehkomyslně v obchodě ponechala... Ále, takový detail mě neodradí a chutě se hrnu dokončit třetí základní odstín, který bude sloužit jako materiál na kalhoty – čili onu kakaově-hnědou. Abych zamezila hrudkám, rozhodnu se kakao nejdřív rozmíchat v trošce vody. Neodhadnu tu „trošku“ a místo hnědého marcipánu vytvořím dost mazlavé tmavé bláto... Očividně ctím pravidlo, proč něco dělat jednoduše, když to jde i složitěji (pravděpodobně se mi již začínají zarývat pod kůži pracovní pokyny ze zaměstnání).

No, netřeba barvitě popisovat, jak rozbombardovanou kuchyň jsem za ty dvě hodiny urputného boje s marcipánovou hmotou stihla vytvořit. Obě mé, v tomto směru velmi kreativní, děti by mi mohly jen slepě závidět...

   

Nicméně, teď musím končit, páč mě dcera, téměř celou dobu, co datluji do počítače, upozorňuje, že máme už jít péct ten dort! Byť by se mi hodila tato Henryho vejce, akci „dort“ už nemůžu odkládat (je-li mi život milý) a budu se muset holt spokojit s těmi jedno-žloutkovými.  (Sice se mi dnes v noci, zřejmě po dojmem včerejší šlechetné nabídky v komentáři, zdálo, že mi je Henry opravdu poslal, ale bohužel, uvařená, a ta se na pečení fakt nehodí.)

   

Tak se loučím a jdu na to...

  

 

---    

PS: Jo, a když se náhodou povede, tak se možná i hecnu a pokusím se ho vyfotit.