Logistika, turistika...

Jo, i to se dortu týká.

předchozí článek - související...

 

Hned v úvodu musím podotknou, že jsem si to zavařila sama a dobře mi tak. Kurnik, to je fuška, stvořit takovou barevnou kupu kalorií.  Zcela zodpovědně musím prohlásit, že bych se danou činností určitě neuživila. V přepočtu na hodinu by mě výsledný výdělek za dort vyšel tak na brigádnickou mzdu před třiceti lety (optimistická předpověď zahrnující fakt, že by se povedl a někdo si jej koupil)

    

-----

Co všechno ten čas k výrobě dortu schramstne?

  

Nejdříve ze všeho je zapotřebí zahájit takové zdánlivě obyčejné, leč velmi důležité, prvotní dumání a přemýšlení. Po něm následuje neméně zodpovědný přesun k internetu. Zde je třeba pár hodin nejprve bloumat od obrázku k obrázku, poté se vrhnout na obří vyhledávání fotek či kreseb finálního favorita a následuje časově nejnáročnější část – zaseknutí se na YouTube u videí s pracovními postupy. Ty jsem sice povětšinou povinně shlédla i u toho prvního dortu, ale půl roku je doba dlouhá a hlava mezitím krásně pročištěná. Navíc, opakování je přece matkou moudrosti.

Takže nadšeně sleduji, jak to těm mistrům cukrářským krásně jde a v skrytu duše si uvědomuji, že takto přesně mé cesty nejspíše nepovedou. No, ale co, učený z nebe nespad´! 

   

Druhou fází pak jsou přípravy samotné, zahrnující nákupy. Část jsem zmínila v předchozím textu, pro nezasvěcené stručně připomenu, že mi pochyběly barvy. Jak na vmíchání do marcipánu, tak i na zdobení – koupila jsem jen žlutou a červenou v domnění, že to jsou barvy tekuté, nicméně k účelu kreslení by se mi hodila zrovna velice i ta hnědá, kterou jsem pohrdavě v obchodě zanechala.

S důležitým úkolem zakoupit tuto hnědou barvu kreslící a sadu barev tekutých je vyslán muž do spleti velkoměsta. Vítán zpět je s očekáváním, které záhy pohasne. „Ne, fakt to tam nemají, posílali mě od pečících prášků k drogerii a od drogerie k pečícím práškům – a nic“ dušuje se. Byť byl ve stejném obchodním řetězci, zřejmě u potravinářských barev záleží na lokalitě. Nevzdám se lehce a vyrážím křepce. No, spíš kulhavě, neb se na mě nalepily dvě doprovodné stíhačky. Ale touha sehnat ty tuby s barvami je veliká. Pravděpodobně umocněna i čerstvým zjištěním, že onu červenou, která by se mi fakt děsně hodila, možná i víc než ta hnědá, jsem nejspíš buď ztratila, nebo nechala v práci (kde je jí samozřejmě dobře, páč ji nikdo neotravuje).

Nejblíže domu máme třetí prodejnu daného řetězce, a jsouc nezdolná optimistka, vyrážím i s dětmi tam. S napjatým očekáváním se blížím k cílovému regálu, rentgenuji ho ostřížím zrakem – a nacházím. Jednu tubu s barvou žlutou... To néééé. V zoufalství pak prohlédnu, kousek vedle pohlédnu a najdu dalších pár tub. Žlutých. Už chci skoro propadnout beznaději – když tu zázraky se asi dějí – spatřím i pár balení té hnědé. Super! Teď si tu tak ještě vymodlit onu červenou a bylo by to v cajku. Hm, modlení mi moc nejde... Ale i ta hnědá se počítá.

  

Fáze tři – pečení. Že jsem pohrdavě zamítla jednodušší variantu – upéct čistě toho Spongeboba a furiantsky si navrhla spodní patro coby moře a s tím žluťákem až nahoře, můžu si kuchyně užít vcelku dosyta, obzvláště pak umývání nádobí. Když mám pocit, že jsem veškeré kuchyňské vybavení, které naše domácnost vlastní, umyla zhruba tak pětkrát, jest z části vyhráno. Oba korpusy vyklopeny a já, díky krásnému letnímu počasí a několika hodinám strávených ve vytopené kuchyni – totálně zničena. Úžasná vyhlídka na dvouhodinové žehlení mi kupodivu moc energie do žil nedolévá...

   

Následuje fáze čtyři – krém a slepování korpusů.

Byť jsem chtěla k mandlovému korpusu udělat krém s mandlovou příchutí, nechala jsem se oslavencem přemluvit na krém „vanilkový, nejlépe jako vaječný koňak“. Fakt, že nemám rum, jsem si uvědomila až po návratu z finální výpravy za barvami. Improvizuji a přitom kleji, že jsem se nechala tak zviklat. "Ále co, já to stejně v rámci hubnutí beztak jíst nebudu..." konejším se (a celkem to zabírá).

Aby se vytvořený krém dostal mezi požadované části dortu, je třeba nejprve korpus rozříznout. Podélně! Jsem si vědoma, že snaha o rozříznutí korpusu na tři části (podélné!), je cíl velice neskromný, neb zde tkví má velká slabina. (ona ta bezlepková varianta to taky moc neusnadňuje) Jenže není zbytí – i chopím se niti a jdu na to. Ehm, nemyslím, že je pro daný text podstatné uvádět, na kolik částí se mi druhým zářezem podařilo dort rozpitvat...

Zábava pokračuje – nanášení krému. Hlavně žádnou trému a chutě do toho. Půl je hotovo, díly korpusu naskládány na sebe a je třeba vrhnout se na opatlání té vnější části, aby na ní pak marcipán dobře držel. Zaplaším vzpomínku na videa profíků z YouTube a nanáším a uhlazuji a nanáším a uhlazuji, seč mi síly stačí. Dort se na mě mračí – holt je to všude samý do krému zatlačený drobek, který tam samozřejmě nemá co dělat. Ale co, oni ani ti profíci to nepečou bez lepku, tak se jim to pak před kamerou machruje. Rafinovaně polotovar šoupnu hned do lednice a drobkově-hrbolatý povrch mě, v rámci motta „co oči nevidí, to srdce nebolí“, nestraší více.

   

A co potom do pětice? Potažení marcipánem.

Ale na to se raději vyspím... Něco mi totiž říká, že vzhledem k zájmu dětí o tuto finální část, budu spánkovou regeneraci značně potřebovat. 

  

  

---

No, teď už si jen přát, ať se to veledílo zítra povede, páč napsat o něm ságu na dva příspěvky a pak ho nemoci ani vyfotit, to by nebylo to pravé ořechové...