Mladý zdravotník

a mrtvola v záhonu...

Ne nadarmo se říká, co se v mládí naučíš, ve stáří zapomeneš. No, měřil-li by se věk množstvím zapomenutých znalostí, měla bych už mít přinejmenším podanou žádost o důchod. Jo, prostě z toho zdravotnického kroužku absolvovaného v druhé třídě si pamatuji už jen, že jsme tam nějak vázali trojcípé šátky. 

Najednou se dostanu do situace, kdy by se mi nějaká ta zdravovědní informace hodila. Asi bych neměla zapomínat brát ty ginko-pilule na podporu paměti. Nebo aspoň víc vnímat medicínské postřehy syna… 

Syn totiž, na rozdíl ode mne, ví o zdravovědě poměrně hodně. Od té památné doby, co se mu ve věku deseti let zdárně povedla operace srdce, má v tom jasno. Fakt, že to zatím bylo jen v počítačové hře ho nemůže zabrzdit. Bude doktorem! Od animovaných simulací operací není daleko ke sledování operací skutečných. A že jich na internetu k dispozici je. Po čase má většinu z nich teoreticky v malíčku a k jedenáctým narozeninám jej nejvíc potěší stetoskop či skalpel. Místo dříve vyhrazené pro Pokémony nyní zaplňuje medicínská vanička plná obvazů a jiných bebechů, neurologické kladívko nevyjímaje. Do školy pak krom pouzdra a svačiny poctivě s sebou smýká plně vybavenou, poměrně naddimenzovanou, pohotovostní lékárničku.  „Tomi, a proč tam nosíš i ten skalpel, prosím tě?“ … „No, přece kdyby někoho v tramvaji chytnul apendix, nebo něco podobného, tak ať můžu pomoc…“ objasňuje s nefalšovanou skromností šesťáka. Aha, tak to vysvětluje i ty přibalené chirurgické rukavice…

No, to jsem odbočila.

Je krásný, sice říjnový, leč teplý a slunečný den a já se v obědové pauze chystám obhlédnout nedávno objevené kopretiny. Super, ještě tam pořád jsou.

Když se asi za dvacet minut vracím, něco k nim ovšem přibylo. Ne, žádný vlčí mák tam zprudka nevyrašil. Nehybné nohy rozhozeny na chodníku, zbytek těla v trávě. Jinak nikde nikdo... Prosím, prosím, ať to není žádná mrtvola! Chvilku přemýšlím, že uteču na opačnou stranu, ale nakonec se k situaci postavím čelem, a zatímco se k potenciální mrtvole zvolna přibližuji, pátrám pamětí po pozůstatcích první pomoci. Kruci, proč si zrovna vybavuji jen tu přenášecí stoličku vytvořenou ze čtyř předloktí…  Obavy mi znejišťují krok, leč statečně pokračuji vpřed odhodlána prostě nějak zasáhnout.

Najednou z mrtvoly stoupá dým. 

Uf! To pouze nějaký milovník kopretin se nespokojil s jejich okukováním, rovnou se mezi ně naznak rozplácl.

S úlevou jen překročím ty haksny blokující naštorc chodník … a říkám si:
Jsem z toho trochu na nervy!
Na nervy je dobrý mák.
Makové koláče jsem zrovna koupila dětem.
Děti o nich ještě neví…

...

A ani se to nedoví…

Baštím koláč makový.
Nejdřív jeden. Druhý pak.
Ty mi vážně sedly! Tak!

Hm, koláče si už často nedávám a tyhle byly teda dost dobré. Koupím brzy další, až zas půjdu zkontrolovat ty kopretiny.

Ale pro jistotu si půjčím synovu lékárničku!

PS: I nadále pociťuji hlubokou úlevu z faktu, že cca před třemi až pěti lety cestující v ostravské MHD případné apendicitidy, infarkty a jiné chirurgicky řešitelné záležitosti prozíravě odkládali na doma...