Cvičení rodičů s dětmi

Taky vám to zní tak pohodově, nevinně a možná i zábavně?

Při nostalgií zamžených vzpomínkách, kterak jsem s dětmi předškolního věku v hernách prováděla nácviky kutálející se brambory, házela barevnými míčky do nafukovacího bazénku či přidržovala prolézací tunel, hned neprozřetelně neodmítnu dceřinu žádost, ať přijdu na páteční trénink. Že tam bude cvičení rodičů s dětmi. A že tam budou mít doprovod všichni, tak ať ona není jediná bez dospěláka.  

Jako, proč ne, zvládla jsem to dříve, prubnu si to zas, byť za ňáký čas. Trochu přitom podcením fakt, že bojový sport je mírně odlišný od pohybovek pro tříleťáky. Nicméně v tom davu dospěláků nějak splynu či se zcela ztratím, páč tento trénink je uspořádán speciálně na základě mnoha a mnoha požadavků rodičů, kteří se jej chtějí účastnit, takže to příliš neřeším a bezelstně se tam po práci přiřítím. 

Asi nikoho nepřekvapí, že dav dospělých je opravdu nevídaný. Tvoří ho celé dvě osoby. Já a jeden mohutný tatínek, který je do daného sportu poměrně zažraný a chodí se dívat na každý trénink, takže na rozdíl ode mě aspoň tuší, do čeho jde.  

I když, asi to nebude tak strašné, jak jsem se v první moment obávala. Úvodní fotbálek se dvěma pěnovými míči mi nečekaně pozvedne náladu. Je to sice trochu na bednu, orientovat se mezi všemi těmi bíle oděnými postavičkami běhajícími divoce tam a zpět, sledovat zároveň dva balóny, snažit se nikoho nenakopnout, nejlépe ani moc nepřekážet, a ještě se u toho tvářit, jako že taky zuřivě hraju. Paráda, už dlouho jsem se tak nenachechtala a jak fotbal není můj vysněný sport, tenhle dvou-balónový zápas bych si klidně i někdy zopákla. 

Tak, to bylo rozehřátí a teď začíná jít do tuhého, budeme regulérně trénovat. Hlavně teda výkopy a kopy, což bude jistě balzám na mé artrózou zatuhlé kyčle. Máme utvořit dvojice. Snažím se hbitě odchytit dceru, leč ta mezitím o něco svižněji zdrhne ke kamarádce a mě nechá napospas robustně stavěnému tatínkovi, se kterým se vidíme poprvé v životě. Rozpačitě naproti sobě postáváme a první úkol nás oba vysloveně nadchne – máme se pomocí kopů do břicha (naštěstí s nějakým megachráničem) dokopat, vlastně posouvat, na protější stranu tělocvičny a pak zpět. 

Kruci, tohle bych si pod pojmem cvičení rodičů s dětmi nepředstavila ani v hodně špatném snu. No, ale když už jsem sem neprozřetelně vlezla, nemůžu (i když bych v ten moment docela ráda) se z toho „davu“ dospělých nenápadně vypařit. Nuže začnu zlehka – nejdřív navážu kontakt slovně: „Ehm, dobrý den, tak já vás teda budu kopat jako první, ať to mám za sebou, ale fakt nevím, jestli se mi to povede tak vysoko, eee, no, ehm.“ Treninkový odvážlivec bleskově pochopí a chránič přesune z oblasti hrudi a krku spíš do dolní poloviny břicha. Tak jo, hluboký nádech a jdu na to. Tři, dva, jedna – kop! Vymrštím nohu, dám do toho sílu jak ďas a … no, nic moc se nestalo. Nevzdávám to a už při třetím pokusu trefím konečně i ten chránič, leč onen mohutný tatínek zásah stěží postřehl, natož aby se mi ho povedlo tím úderem jakkoli poposunout. Drobný fakt, že se zrovna jedná o stále aktivního hráče ragby (jak posléze zjistím), je jen takový bonus na okraj. Spíš než drsná Xena, jsem jen něžná žena a ani jeden z nás nemusí být matematický genius, abychom vydedukovali, že přemístit jej mým kopáním na druhý konec hřiště zabere hrubým odhadem několik měsíců, takže učiníme nepsanou dohodu – při každém mém pokusu o výkop on nenápadně popojde o jeden až dva kroky vzad. Hotovo, uff. 

Hm, teď se prohodíme a budeme pokračovat zpět. Vzduch ještě krapet zhoustne a rozpaky by se daly krájet. S úlevou pozoruji, že onen muž, ač tvrdých sportů nadšenec, patří ještě ke generaci vychovávané v úctě k ženám a trochu neví, jak se s danou situací popasovat. Pro jistotu se mi už předem omlouvá. „Nebojte, já to zvládnu.“ zkouším ho (zsinalá strachem) statečně povzbudit. Držím se chrániče jak klíště, zavřu oči a roztřeseně zaujmu pevný postoj. Prásk, chránič mi málem odletí a ragbista se mi opět omlouvá. Snažím se tvářit, že podobné pecky chytám třikrát denně a hraji o čas další konverzací: „Asi bychom si mohli tykat, když už se tu tak okopáváme…“, nadhodím. V plánu mám následně stočit řeč na děti, či na cokoli, co se ujme, jen aby se nějak vyčabral čas na to kopání. Než se však stihnu rozpovídat, přiblíží se k nám trenér. Tak nic, oddalovací pokus to byl sice dobrý, ale nevyšel a nezbývá mi, než se srdnatě připravit na další úder (přitom se aspoň nenápadně poposunu blíž cíli). Bum! Další rána. Sakra, to jsou pecky, taky by mě mohl trochu šetřit, říkám si… Naštěstí trenéra už asi omrzelo bavit se na náš úkor a nabídne, že mě vystřídá. Nemusí říkat dvakrát, ani to nestihne dopovědět, už má uvolněný prostor. Očividně nejsem sama, komu se ulevilo. Tatínek se připraví k výkopu a –  tý jo, taková řacha, že mi spadne čelist. I trenér má co dělat, aby nepřeletěl půl tělocvičny a ustál tento sparing se ctí, takže mi poměrně bystře dojde, že jsem byla šetřena maximálně. Aha, tak takhle má to bojové umění vypadat… 

Pak přijde vyšší level. Výkopy s otočkou. Jo, a jen tak mimochodem se u nich má zas člověk trefit do toho chrániče a odkopnout zas toho partnera. Tak tohle je už úplně praštěný požadavek, ale jsem ochotná tu techniku aspoň na suchu (tj. bez kopání do toho sparing partnera, co by se stejně nehnul ani o píď) lehce zkusit. No, je to docela psycho. Začíná se jednou nohou, pak se plynule přeskočí na druhou, při tom se provádí otočka, kterou mám zažitou z holčičích sportů úplně, ale úplně jinak, do toho se má dát síla, odraz, a ještě tu přeskokovou (nebo možná stojnou) nohu někam vysoko vykopnout. Jo, a trefit ten chránič. Ha, tak jak vtip to bylo docela dobré. Když to předvádí trenér, tak to i nevypadá úplně špatně. Jenže mi mozek stávkuje a jsem zacyklená mezi zumba-otočkou se zhoupnutím boků a otočkou s poskokem z aerobiku, takže ve výsledku mám do elegantní úderné mrštnosti akčních hrdinů dosti daleko. Tak nějak bych si tipla, že oni při těch otáčivě-skákacích kopech většinou nohu sami sobě nepodráží…Trenér je bystrý mladý muž, tak záhy, po asi desátém objasnění, jak má ta otočka správně vypadat (vč. vysvětlení pojmů „pravá“ a „levá“), pochopí, že tudy cesta nepovede. Kopy na chvíli upozadí a jdeme na boxování (naštěstí zas do chrániče). 

Tak tady si s tatínkem ragbistou poměrně rozumíme. Zatímco já neumím udělat pěst tak, abych si při tom drtivém úderu nepolámala prsty (no, trenér je prostě srandista), kolega ve zbroji zas nemůže hýbat ramenem. Takže nacházíme krásné společné téma (přiměřeně věku) a docela dobře si začneme povídat o zasekaných kyčlích či zamrzlých ramenech. Když už se tak chvíli uvolněně bavíme a trénink mi zas začíná připadat docela přijatelný (postávat a plkat mi v podstatě nečiní potíže), přichází další změna. 

Kruháč. Fajn, zde mám trochu šanci napravit si reputaci, něco podobného jsem před pár lety cvičívala v aerobiku, to dám! Čekala jsem to sice v trochu lehčí formě, ale i tak se do toho vrhnu naplno a poctivě makám. Dřepy, lehy, kliky (prostě všechny cviky) jedu nadoraz. A nešidím ani ta méně exponovaná (rohová) stanoviště zaměřená ponejvíce na břišáky. Chvílemi jsem sice na hraně kómatu, ale pořád si říkám, když to zvládají všechny ty děti, dám to taky. Poté, co to nějakou záhadnou setrvačností doklepu až k poslednímu opakování u závěrečného stanoviště, si od hlavní trenérky vysloužím pochvalu za poctivý přístup ke cvičení. Vzhledem k podlamujícím se nohám a tepu na hraně slučitelnosti se životem, si chvilkové výsluní příliš neužívám, zato dojdu k prozření, proč to těm šprkástlům nejen tak šlo, ale navíc vypadají ve srovnání se mnou relativně svěže. Zkušeně to šulí, kde se dá. 

Poté, co se následující týden nemůžu jakkoli pohnout, předklonit či nadechnout, je plně chápu. Potřebují prostě přežít i další trénink… 

… ke kterému (ano, taky se mi až nechce věřit, že to říkám) bych se někdy zas docela ráda přidala…

Mimochodem, zkuste uhádnout, kolik rodičů, co požadovalo onen společný trénink, přišlo na (rodiči nepožadovanou) akci „opékání špekáčků“. 

Jasně, všichni…

-----

Šuplík 2018