Ztráty a nálezy

aneb Trampoty slibně se rozvíjejícího sklerotika 

Na úvod sestřih z několika posledních dní:

Pátek

Koncem minulé zimy jsem si pořídila modré kožené rukavice padnoucí i na mé dlouhé prsty a měla z nich fakt radost. Přes půl roku jsem se těšila, jak je pěkně vynosím s modrými zimními botkami. 

I nastal čas je konečně provětrat. A docela jsem si to i užila. Jednou. Než jsem následující den přišla o tu pravou z nich. S největší pravděpodobností vypadla na chodník, když dcera vystupovala z auta, mrzutě vydedukuji poté, co prohlédnu celou přední část vozu a ta modrá potvůrka prostě nikde.
Kruci! Jednorázové rukavice si obecně představuji jinak.

Pondělí

Ke sportovním teniskám se mi čistě náhodou povedlo dokonale barevně sladit pohodlné kotníkové ponožky a to mě docela těší. Při odchodu ze šatny vždy pohledem zkontroluji, zda jsem tam něco nezapomněla, ovšem doma při vybalování tašky jedna z oněch ponožek chybí. Sakra. Fakt mě bavily, jak bezva ladily, žádné další takové nemám, rozmrzele si pomyslím.

Úterý

Uzávěra cesty směrem k obchodu poblíž práce překopala mé nákupní zvyky i chodím v obědové pauze na nákupy pěšky, tj. množství věcí naházených do košíku relativně zvažuji. Proto z regálu uvědoměle beru jen DVĚ smetany v akci. Tak. Cestou do kanceláře odložím nákup do kufru auta a doma při vybalování pak vážně nechápu, proč mám tu smetanu jen jednu.

No, tolik věcí, co za posledních pár dní, jsem neztratila za několik let. Tady je něco špatně...
Požádám chotě, zda by sic ne chutě, ale přece jen se do toho auta ještě zašel podívat, neb já mám asi něco přinejmenším se zrakem...
A ano, jako zázrakem po oné tekuté šlehačce ve voze není ani stopa, což mi připadá velice, velice podivné.
Zato však, dík očividně důslednému pátrání, choť objevil onu již oplakanou modrou rukavici. Jupí!

Středa

Myšlenkové zatmění na chvíli oslnil záblesk světla. Mám to! Jedna z těch smetan vlastně zůstala na pokladně, neb byla protržená. Záhada pohřešovaného mléčného výrobku zdárně rozřešena. Uf.

Čtvrtek

Při novém balení vypraných věcí do cvičení nacházím onu ztracenou ponožku, i když jsem před pár dny tašku prohlédla asi pětkrát a tutově tam nebyla. Tento zášmodrch holt nerozlousknu, ale i tak jsem ráda, že se lichá ponožka našla. Pokud jsem teda mezitím nevyhodila onu druhou z páru, neb pro změnu nemůžu najít tuto. Ale i samotný fakt, že v šatně na nějakého nebožáka nevykoukla zpocená fusekle tlumeně meruňkové barvy, mě dokáže potěšit.

Jelikož se toto vše událo jen v několika málo dnech, začínám mít neodbytný pocit, že to se mnou jde z kopce…

I když, ty "nálezy" oželených věcí mi zatím pokaždé docela zvedly náladu, to zas jo.

Takže, je tohle vůbec skleróza či snad jen takové hravě zákeřné zpestřování všednodennosti?

Nevím.

Ale ráda bych našla tu první neztracenou (čili druhou pohřešovanou) z páru oblíbených ponožek. Usilovně teda přemýšlím, co bych tak asi měla zašantročit, abych ji objevila...

-----

A tak si trochu dumám dnes,
kde zakopán je onen pes.
Kterak neztráceti hlavu,
když v zapomínání plavu,
plavu,
plavu...

Je tohle vůbec skleróza
nebo lehká esence
(začínající demence)
přebujelé roztržitosti...?

Či znuděný šotek domácí,
co rád z druhých legraci,
si mě teď vzal na paškál?
A já tápu, jak jen dál?

Čert aby to spral!

Koenzym či ginko výtažky
v lékárně nahážu do tašky!
Šotek přestane se mi snad smát.
(Když nezapomenu je pak brát...)

PS:
A ptám se, trochu s rozpaky,
stává se vám to taky?

-----

Na závěr vás, milí čtenáři, neochudím o hluboké zamyšlení (když už teda hledáme toho zakopaného psa):

Zatím se vždy jednalo o ztrátu jedné věci ze dvou. 
Tedy oborně se jedná o tzv. parapsychologické odpárovávací paradigma.

aneb

Nemám páru proč jedna část z páru mi příležitostně mizí jak pára nad hrncem.

Skáčou, podle nějakých komparačních parametrů, na pár časových jednotek než se s plnou parádou zas objeví, do paralelního vesmíru? Schovávají se tam pomocí parabolického parakotoulu za paraván? Či paraple?

No, jsem z toho paranormálního paradoxu úplně paralyzovaná, tento para oříšek (navzdory absenci paradontózy) asi nerozlousknu…

Nebudu se s tím raději už párat, ať nejsem para-paranoidní a nerozhodím si parasympatikus.

Jen místo podpisu dnes na závěr přidám parádní

parafu.

Anebo možná jen trpím lehkou paramnézií doprovázenou těžkou paranomázií*?  
No, aspoň že mě nepostihla paraskavedekatriafobie.

Zdroj obrázku: Klub blogerů

* vědoma si, že se jedná převážně o předponu a ne o kořeny slov