Globus, nehtové dědictví a spací soutěž

 

Hm, vypadám tak vábně

nebo že jsem na dně...?

 

 

Dnes jsem se docela vyfikla. Po delší době jsem si na rodinný výjezd vzala místo kalhot či tříčtvrťáků  šaty. Muž měl sice nějaké řeči o přílišném výstřihu, ale na návštěvu k rodičům se to snad snese, ne?  No, jo, i tchýni jsem odkývala, že do práce si ten výstřih nějak sepnu...

Cestou zpět se už stalo pravidlem, že před domem těm malým myším (morčatům) trháme trávu. Zase čerstvě posečeno, tak je třeba pečlivě hledat aspoň o krapet vzrostlejší kousky, jako třeba pampeliškové listy.

Natrhám, postavím se - a ozve se nade mnou „Paní, nechcete globus?" Sakra. Teď se to ve mě pere. Falešná skromnost + výchova „od cizích nic nebrat" versus vědomí, že jsem zrovna globus chtěla budoucímu školákovi koupit.  Napoprvé s díky odmítnu a s trsem trávy v ruce chystám se vzdálit. „Paní, fakt, vemte si ho, ten byt je tak „velký", že ho nemáme kam dát."  Aha, právě jsem se seznámila s nově nastěhovaným sousedem, uvědomím si. No, a pak si řeknu „hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere..." a neobvyklý přebytek s rozpaky přijmu. 

Zatímco přemítám, zda popud věnovat věcný dar mohl způsobit omyl (ne pane sousede, tak chudí nejsme, tu trávu jsem opravdu netrhala na večeři dětem)..., dojdu k manželovi. „Co-to-je?" Nechápe, jak jsem na těch pár metrech k onomu kulatému outěžku přišla. „No, globus." poskytnu inteligentní vysvětlení a vylíčím detaily nabytí.

Manžel mě sjede pohledem a znovu se dozvím „To ten výstřih!".

No, nevím, při tom trhání trávy jsem určitě vystrkovala opačnou stranu těla...

  

-----

Znáte to přísloví - „Podáš nehet - a schramstne celé dědictví..."?. Ne? No, já teda ode dnes už jo.

V pátek mi přišla ona toužebně očekávaná sada na gelové nehty (Jupííí! Né, nebojte, dnes je do textu moc pašovat nebudu - věnuji jim beztak zas samostatný článek). Jen teda uvedu, že jsem krom gelu apod.  objednala i ty umělé nehty (tzv. tipy) a nějaké zdobící serepetičky (laky, razítka s tiskátky...). 

Ó jak prozíravá jsem byla! Příšery  se nechají uplatit umělým nehtem, volným přístupem k barevným lakům a čtvrtkou lahvičky odlakovače -  a já se mezitím můžu vyřádit sama na sobě...

Syn se v tom zdobení přímo zhlédl. Už zlikvidoval těch nehtových tipů víc než já! A zdobí a zdobí... Dílo hotovo - i dozvím se „Mami, tady ten je pro Tebe. Ať máš na mě památku." a podává mi ten nejbarevnější.  Poděkuji, zamáčknu v oku slzu dojetí ... ovšem o sekundu později už jen lapám po dechu... „A co dáš ty mi, až zemřeš?" zaslechnu od dítěte, které si to  už pomalu šine k mé šperkovnici...

  

-----

Uspávání dětí není má zrovna nejoblíbenější činnost - ovšem odříkaného chleba největší krajíc - tak to samovolně spadlo na mě. Dnes jsem se šprajcla a hodlala do této bohulibé činnosti nenápadně zapojit i manžela. Ten v zoufalé snaze tomuto úkolu se vyhnout vybičoval se ke kreativnímu myšlení a zkusil na dceru novou uspávací metodu - soutěž: „Kdo dřív usne, ten si může ráno něco přát."

Kupodivu to zabralo na starší dítko. To letělo do postele, div se nepřerazilo a já začínám mit neblahé tušení, že výhra byla specifikována příliš obecně, řekla bych až vágně. Se synovou vrozenou skromností můžeme ráno očekávat nějaký nenáročný požadavek, jako například živého dinosaura či diamant velikosti pštrosího vejce...

No, dcera, ta si už výhru aspoň specifikovala. Ale toho plyšového pejska nevyhraje. To vím náhodou zcela jistě!

Omluvte mě, jdu ji opětovně nasměrovat do postele...