Jedna kulatina

a nějaké to trošku osobnější kecando grando k tomu...

(a jak to tak po sobě čtu, tak bacha - asi nějaký sentiment, nebo co mě to přepadlo...)

    

Tak jsem si ráno říkala, o čem dneska budu psát? (Jo, pořád mě to děsně baví.)

Mám rozepsaných asi dvacet věcí... Někdy nevím, kterou dokončit jako první. A mezitím  se občas vyloupne další...

    

A dnes? Asi takové menší zamyšlení.

Né že bych statistiky až tak sledovala, ale před chvilkou jsem zjistila, že jsem sem nacpala už 99 příspěvků.

Tak tu stovku teda nějak okecám, no...

    

Ještě v červnu jsem o bloguje měla nějakou mlhavou představu. Tušila jsem, díky Ostravakovi Ostravskému, že něco takového existuje. To bylo vše.

Jenomže jsem jednou objevila Kashiku. A bezvadně jsem si u ní početla. I v komentářích. Tam jsem narážela na spoustu milých a vtipných lidí...

Potom jsem zabrousila ke Kainis - a její zpověď mi šla trošku pod kůži. Pak jsem v odkazech nakoukla jako první k Báře - zrovna když publikovala jeden docela osobní článek.

   

V té době  mi bylo hodně těžko. Ze situace doma, z vyčerpání... Všechno to bylo způsobeno jednak dlouholetým nevyspáním, ale zejména manželovým dodrbaným zdravím a slibem mu daným - nikde o tom nemluvit. Dusilo mě to. Pár let. A od jara už i štvalo. Potřebovala jsem ventil. Neskutečně moc!

Částečně mi pomohlo veršo-hraní, ke kterému mě přitáhla právě Kashika. To jsem si doma třeba naštvaně brblala:

„Ty můj drahý muži

zkus být v mojí kůži

by sis trochu užil

co mě občas pruží..."

Jindy zase, když všichni vřeštěli že už chtějí jíst, jsem si v duchu zanadávala:

„Všichni chcete něco k snědku...

Štve mě to! Píši vám pětku!!!"

  

Ale nestačilo to. Chtělo to něco víc...

A najednou, při pročítaní blogů - nápad byl tu.

Vypíšu se z toho...

   

Vymyslela jsem si teda nový, nedohledatelný nick (skrytý význam v něm vážně nehledejte), založila ukrutně anonymní blog, sedla jsem k počítači a začala psát...

    

Jen, už jste si nejspíš všimli, ty děti se mi tu dost cpou. Pár dní jsem v té době zrovna fascinovaně sledovala Lucčiny gurmánské zvyklosti... A ani nevím jak, první článek byl během chvilky na světě.

Musím se přiznat, že jsem z něj měla nakonec docela radost. Doteď je můj nejoblíbenější...

Najednou se mi v hlavě líhly další a další nápady. Začalo mě to neskutečně bavit. Ani jsem se nenadála a všechny ty blbinky pomalu vytlačily ty původně zamýšlené stesky...

... a mi začalo být líp...

   

Poslední dobou je lépe i manželovi. Možná, že trošku i díky tomu mému vysedávání na bloguje... Přece jen, v tom úzkém vztahu dvou lidí se energie docela hodně přenáší. Letos na jaře - už po těch všech letech - nějak nebyla...

Teď? Teď je zas zpět. Jsem skutečně přesvědčena, že i díky objevení světa blogerů...

   

   

No, a hlavně jsem chtěla napsat, že je mi tady vážně moc dobře. Spousta lidiček, ať v reálném světě neznámá, se mi tady, ve světě internetu, dostala lehce pod kůži.

Moc ráda si u vás čtu... Vypisovat nebudu, nejspíš někteří tuší, že se u nich sem tam motám - no, a taky už jsem to tu jednou uváděla...

  

  

A malé zamyšlení na závěr?

Udržte si svou hravost! Ať už se jedná o hrátky se slůvky, hraní si s doplňky nebo kouzelné dělání andělíčků ve sněhu...

A nenechte si ze života utéct humor a nadhled. Obrovsky pomáhají přenášet břemena a překonávat překážky. Byť by to měl být humor černočerný a koukali jste se okýnkem ponorky...

No, a do třetice - klasika. Chraňte si své blízké, přátele a laskavé lidi, kteří se kolem vás občas vyskytnou. Těch není nikdy dost...

  

Pěkný den všem!!!

nominek

    

      

No, a já teď, než nakrmím tu zvěř, nejdřív letím zlikvidovat jedno soukromé tetovací studio. Lucinka si naprosto dokonale popsalal obě ruce modrou prupiskou. A to se manžel před chvilkou rozčiloval, že u nás doma žádná nepíše...