Koupím rifle; Zn. Rychle!

Teda, já nevím, ale to hubnutí se mi o prázdninách zas nepodařilo. Něco v mozku vždy, když zaregistruje slovo „hubnout", způsobí, že dostanu děsný hlad. Spustí to potřebu nasbírat zásoby na horší časy, asi...

 

Nicméně, mám tu metodu riflí. Docela funguje. Jen mám poslední dobou (rok) už jen jedny, do kterých vlezu. Dobře, od září se mi oblékají sice s lehčími problémy (na té Mallorce jsme si fakt bužírovali), ale pořád ještě je dopnu.

No, ale že byly přece jen trošku naknap, tak jsem si teda nedávno koupila ještě kalhoty. Lehce elastické. Weeelmi pohodlné. Ovšem chybí jim ta podstatná rifloidní funkce. Kontrolní.

   

Takže, po několika dnech ve weeelmi pohodlných kalhotách a jedné rodinné oslavě, jsem sebrala veškerou odvahu a s malou dušičkou se do těch džínsů zkusila zase narvat. Neruply. I dýchat jsem mohla.

Měla jsem fakt radost. Bez riflí bych byla přece jen nerada.

   

Že bych si mohla koupit nové?

No mohla. Ale jestli něco opravdu nesnáším, tak nákup oblečení, džínsů speciálně. O příšerných zkušebních kabinkách se ani rozepisovat nebudu, to myslím bylo vystiženo podstatně lépe na tomto blogu.

Co mě ovšem při nákupech kalhot osobně vždy trápilo, byl, krom délky nohavic, rozdíl mezi boky a pasem. Někteří lidé, slovanské ženy obzvlášť, prostě mívají i odlišné hodnoty v objemu těchto dvou částí těla. Nejsem výjimkou.

Pokud mi rifle sedly přes boky, v odstávající části u pasu vytvořil velký, naprosto nadbytečný kus látky takovou odstávající kapsu. Na zádech. Něco jako klokan naruby.

Možná existovaly i džíny, které by mi byly v pase akorát. Možná. Neb ty jsem jistojistě přes boky nenarvala. Takže to vždy byl běh na dlouhou trať, po několika měsících někdy i zakončen úspěchem a následnou euforií (sahaly-li nohavice pod kotníky).

Poslední dobou sice výrobci pochopili, že existují i lidé trošku vyššího vzrůstu, nicméně tento plusový bod ztratili hned tím, že všechny normálně vypadající rifle jsou střihu bokového.

Ten se u mě neujal. Jednak nemám ráda, když mi odněkud leze spodní spodní prádlo a taky trpí ty - ledviny, že...

   

Aby teda bylo jasno, proč si ty své rifle tak hýčkám a proč na mě tak fungují ohledně toho udržování  váhy.

Nerada bych prostě absolvovala badatelskou výpravu po kabinkách, nebude-li to přímo nevyhnutelně nutné. Navíc bych si nejspíš (díky té nedávné dovolené) musela koupit o číslo větší, a to už bych zas hned tak to hubnutí nezvládla...

Proto to převeliké nadšení, že jsem se do nich včera vlezla. Chápete?

  

   

Vykračovala jsem si v nich tedy radostně. Minimálně do momentu, kdy jsem s Luckou v náručí zakopla na schodech. Přece jen pády s dítětem na rukou stále nemám až tak vychytané, no a ty schody byly asi nějaké drsnější nebo co...

... prostě, krom lehkého zmrzačení sebe, jsem odrovnala i ty poslední, ráno na sebe poctivě nasoukané, rifle...

   

A teď, nejen že je venku nechutně hnusné počasí (pardon, vlastně příjemný "prosinec"), bolí mě rozbité koleno a nejspíš už nikdy nezhubnu těch pitomých pár kilo...

Ještě ke všemu mě čeká ten běh.

Po kabinkách...

   

  

No nenaštvalo by vás to?