Že nechuť k vaření ze školky pramení?

Malé pojednání o důležitosti kapes, kapesníků a nejen to...

  

Vždycky jsem si myslela, že nerada vařím, protože mě to:

a) nebaví (skutečně znám i zábavnější činnosti)

b) zdržuje od důležitějších věcí (třeba si něco přečíst...)

c) nutí stále myslet na jídlo (Co vařit? Jsou na to doma suroviny? Co koupit?...) Docela hůř se pak hubne.

  

A to vše i přesto, že:

a) mi manžel jídlo chválí

b) nejen, že ho chválí, ale většinou ho i sní

c) sem tam se kreativně vyřádím (Trpím asi nějakou skrytou fobií z kuchařek. Jinak než kreativně v podstatě nevařím.)

  

  

Ale nedávno, jak si tak pročítám jedno psaní o kukle, najednou  - bác ho.

Prazážitek...

   

Vidím se, jak sedím zkroušeně u stolečku ve školce, nade mnou stojí sněm učitelek a poroučí mi: „Sněz tu polívku!" „Tuhletu?!! Tu hnusnou mléčnou?" říkám si, nechápavě koukám na talíř a nemám odvahu ani olíznout lžíci. Brrr!

Ony poznají, že polívku do mě nedostanou a sborově se usnesou, že mi teda dovolí sníst druhé a polívku odpustí. Postaví přede mě bramborové šišky s mákem. Moje noční můra. To fakt nedám... Prostě vražedná kombinace!

Nicméně ani jedna strana to nehodlá vzdát. Učitelky pevně trvají na nově přijatém rozhodnutí, že musím sníst alespoň jedno z toho. Tak jim to trošku zpestřím. Jakmile mám před sebou polívku, vřeštím, že to fakt néé a že zkusím raději ty šišky. Je to zvláštní, ale v okamžiku, kdy se nakloním nad ty šišky, připadá mi jako menší zlo polívka. Při polívce se dušuji, že vážně sním ty šišky...

Učitelky tedy s buldočí zarputilostí střídají talíře: polívka - šišky - polívka - šišky - polívka...

Konečně vysvobozena! Nevím, jestli končil polední klid nebo měly hlavní teroristky už po šichtě - ale zvítězila jsem.  

Pro tentokrát...

   

Třeba tomu škraloupu v mlíku se mi podařilo vyhnout jen napoprvé. To jsem ho stihla nenápadně nacpat do kapsičky. Podruhé už jsem takové štěstí neměla: Ani už nevím, jestli za to mohly pomalé reakce nebo momentální absence kapsičky či kapesníčku, nicméně tyranky si prosadily své. Tak jsem jim teda ten škraloup na chvilku v bříšku ohřála. Ale fakt jen chvilku.

   

Ještě si vzpomínám, jak jsem měla jednu dobu VELMI hygienicky zaměřené období. To se projevovalo zejména tak, že jsem se štítila slin. Cizích. No, teda kdyby mi dal pusu Štefánek nebo Petříček, tak bych to nejspíš přežila. Ale to, jak mi jedna holka při obědě hodila do buchtiček s krémem tu svou hnusně olíznutou lžíci, to bylo moc. Oběd jsem vrátila na talíř zpět. VELMI hygienicky...

  

 

Tak jsem si při všech těch vzpomínkách říkala, to není možné, abych měla na jídlo ve školce JEN takovéhle vzpomínky. Přece se říká, že čas léčí a mozek mívá tendence to špatné zapomínat. Nevím? Vážně jsem se snažila a vzpomínala tak usilovně, až se mi začínalo kouřit z hlavy... Už už jsem to chtěla vzdát   - a najednou jsem si vzpomněla.

   

On mi tuším ve školce chutnal chleba s medem...

 

    

Toto namáhání mozkobuněk ovšem krom jednoho zářivého prozření mělo i své stinné stránky. Najednou běžel mi hlavou film z další jídelny. Tentokráte školní.

Nutno podotknout, že i zde hrály kapesníky a kapsy velice důležitou roli. Žádné oddechovky se ani tam nekonaly.

   

V každé správné školní jídelně totiž u okýnka na špinavé nádobí stála nějaká lítá saň, která ostřížím zrakem hlídala, jestli někdo náhodou nevrací nějaké jídlo. Maso zejména. Vracel-li, byl vrácen sám - zpět ke stolu s příkazem „Všechno sníst, hlavně to maso!".

Pro mladší ročníky jen musím uvést, že v oněch jídelnách maso za mých dětských let mívalo tyto charakteristické rysy: buď bylo tvrdé jak podešev nebo se jeho plochou táhla odporná žíla. Případně kombinace obou znaků. Jedinou výjimku tvořilo dušené kuře. To se zas vyznačovalo tím, že chuť nemělo pro jistotu žádnou...

Nicméně človíček je tvor přemýšlivý a poměrně přizpůsobivý, takže několik řešení se objevilo:

•-         líté saně byly přece jen ženské a občas se zapovídaly nebo koukaly jinam. To jeden seděl ve startovací pozici, pozorně monitoroval dění u okýnka - a jakmile se naskytla šance, fofrem vystartoval Ale opravdu fofrem, protože během pár sekund byla před okýnkem nacpaná celá jídelna, což přitáhlo zpět pozornost saní. Všechny, krom pár fakt rychlých šťastlivců, nekompromisně vracely zpátky...

•-         někdy zase maso šlo nacpat pod polévkový talíř nebo nenápadně naaranžovat pod brkaši.

•-         velkou část taky jistily výše opěvované kapsy a kapesníky. I když taky ne vždy. Třeba nad tou dušenou mrkví jsem v první třídě seděla přes dvě hodiny (pak nás - mě a dvě obzvlášť urputné saně - vyhnaly kuchařky, neb měly padla a jídelnu bylo třeba zamknout).

Seznam jídel, které jsem díky té době zavrhla, byl sáhodlouhý.

Bohužel, s přibývajícími kily a rostoucí touhou zhubnout, se záhadně zmenšuje... Ale pár spolehlivých vytrvalců (např. vnitřnosti či fazolové lusky) si stále své pozice udrželo...

     

  

Můžu se já pak po tom všem divit, že bych se kuchyni nejraději vyhnula obloukem a že mám k jogurtům a chlebu s medem podstatně vřelejší vztah než k tomu vaření?

      

  

Ale když to tak shrnu, jedna věc mě nakonec přece jen těší. V kapsičkách svých dětí nacházím stále jen písek a kamení.

Což je dobré znamení!

   

Snad se to - nezmění...