čtvrtek 29. října 2009

Že nechuť k vaření ze školky pramení?

Malé pojednání o důležitosti kapes, kapesníků a nejen to...

  

Vždycky jsem si myslela, že nerada vařím, protože mě to:

a) nebaví (skutečně znám i zábavnější činnosti)

b) zdržuje od důležitějších věcí (třeba si něco přečíst...)

c) nutí stále myslet na jídlo (Co vařit? Jsou na to doma suroviny? Co koupit?...) Docela hůř se pak hubne.

  

A to vše i přesto, že:

a) mi manžel jídlo chválí

b) nejen, že ho chválí, ale většinou ho i sní

c) sem tam se kreativně vyřádím (Trpím asi nějakou skrytou fobií z kuchařek. Jinak než kreativně v podstatě nevařím.)

  

  

Ale nedávno, jak si tak pročítám jedno psaní o kukle, najednou  - bác ho.

Prazážitek...

   

Vidím se, jak sedím zkroušeně u stolečku ve školce, nade mnou stojí sněm učitelek a poroučí mi: „Sněz tu polívku!" „Tuhletu?!! Tu hnusnou mléčnou?" říkám si, nechápavě koukám na talíř a nemám odvahu ani olíznout lžíci. Brrr!

Ony poznají, že polívku do mě nedostanou a sborově se usnesou, že mi teda dovolí sníst druhé a polívku odpustí. Postaví přede mě bramborové šišky s mákem. Moje noční můra. To fakt nedám... Prostě vražedná kombinace!

Nicméně ani jedna strana to nehodlá vzdát. Učitelky pevně trvají na nově přijatém rozhodnutí, že musím sníst alespoň jedno z toho. Tak jim to trošku zpestřím. Jakmile mám před sebou polívku, vřeštím, že to fakt néé a že zkusím raději ty šišky. Je to zvláštní, ale v okamžiku, kdy se nakloním nad ty šišky, připadá mi jako menší zlo polívka. Při polívce se dušuji, že vážně sním ty šišky...

Učitelky tedy s buldočí zarputilostí střídají talíře: polívka - šišky - polívka - šišky - polívka...

Konečně vysvobozena! Nevím, jestli končil polední klid nebo měly hlavní teroristky už po šichtě - ale zvítězila jsem.  

Pro tentokrát...

   

Třeba tomu škraloupu v mlíku se mi podařilo vyhnout jen napoprvé. To jsem ho stihla nenápadně nacpat do kapsičky. Podruhé už jsem takové štěstí neměla: Ani už nevím, jestli za to mohly pomalé reakce nebo momentální absence kapsičky či kapesníčku, nicméně tyranky si prosadily své. Tak jsem jim teda ten škraloup na chvilku v bříšku ohřála. Ale fakt jen chvilku.

   

Ještě si vzpomínám, jak jsem měla jednu dobu VELMI hygienicky zaměřené období. To se projevovalo zejména tak, že jsem se štítila slin. Cizích. No, teda kdyby mi dal pusu Štefánek nebo Petříček, tak bych to nejspíš přežila. Ale to, jak mi jedna holka při obědě hodila do buchtiček s krémem tu svou hnusně olíznutou lžíci, to bylo moc. Oběd jsem vrátila na talíř zpět. VELMI hygienicky...

  

 

Tak jsem si při všech těch vzpomínkách říkala, to není možné, abych měla na jídlo ve školce JEN takovéhle vzpomínky. Přece se říká, že čas léčí a mozek mívá tendence to špatné zapomínat. Nevím? Vážně jsem se snažila a vzpomínala tak usilovně, až se mi začínalo kouřit z hlavy... Už už jsem to chtěla vzdát   - a najednou jsem si vzpomněla.

   

On mi tuším ve školce chutnal chleba s medem...

 

    

Toto namáhání mozkobuněk ovšem krom jednoho zářivého prozření mělo i své stinné stránky. Najednou běžel mi hlavou film z další jídelny. Tentokráte školní.

Nutno podotknout, že i zde hrály kapesníky a kapsy velice důležitou roli. Žádné oddechovky se ani tam nekonaly.

   

V každé správné školní jídelně totiž u okýnka na špinavé nádobí stála nějaká lítá saň, která ostřížím zrakem hlídala, jestli někdo náhodou nevrací nějaké jídlo. Maso zejména. Vracel-li, byl vrácen sám - zpět ke stolu s příkazem „Všechno sníst, hlavně to maso!".

Pro mladší ročníky jen musím uvést, že v oněch jídelnách maso za mých dětských let mívalo tyto charakteristické rysy: buď bylo tvrdé jak podešev nebo se jeho plochou táhla odporná žíla. Případně kombinace obou znaků. Jedinou výjimku tvořilo dušené kuře. To se zas vyznačovalo tím, že chuť nemělo pro jistotu žádnou...

Nicméně človíček je tvor přemýšlivý a poměrně přizpůsobivý, takže několik řešení se objevilo:

•-         líté saně byly přece jen ženské a občas se zapovídaly nebo koukaly jinam. To jeden seděl ve startovací pozici, pozorně monitoroval dění u okýnka - a jakmile se naskytla šance, fofrem vystartoval Ale opravdu fofrem, protože během pár sekund byla před okýnkem nacpaná celá jídelna, což přitáhlo zpět pozornost saní. Všechny, krom pár fakt rychlých šťastlivců, nekompromisně vracely zpátky...

•-         někdy zase maso šlo nacpat pod polévkový talíř nebo nenápadně naaranžovat pod brkaši.

•-         velkou část taky jistily výše opěvované kapsy a kapesníky. I když taky ne vždy. Třeba nad tou dušenou mrkví jsem v první třídě seděla přes dvě hodiny (pak nás - mě a dvě obzvlášť urputné saně - vyhnaly kuchařky, neb měly padla a jídelnu bylo třeba zamknout).

Seznam jídel, které jsem díky té době zavrhla, byl sáhodlouhý.

Bohužel, s přibývajícími kily a rostoucí touhou zhubnout, se záhadně zmenšuje... Ale pár spolehlivých vytrvalců (např. vnitřnosti či fazolové lusky) si stále své pozice udrželo...

     

  

Můžu se já pak po tom všem divit, že bych se kuchyni nejraději vyhnula obloukem a že mám k jogurtům a chlebu s medem podstatně vřelejší vztah než k tomu vaření?

      

  

Ale když to tak shrnu, jedna věc mě nakonec přece jen těší. V kapsičkách svých dětí nacházím stále jen písek a kamení.

Což je dobré znamení!

   

Snad se to - nezmění...

    

20 komentářů:

  1. 16) přítelko, tak to je extrém. Ideální je najít nějakou tu střední cestu...
    Jen si pamatuji, když jsme u jedné z babiček Tomíka nutili něco jíst (protože on vůbec nejí a blablabla), tak se zrovna dvakrát stalo, že mu začínala střevní viróza a doma mi to všechno hodil do peřin. Ony ty děti kolikrát instinktivně i cítí, co jim sedí a co ne, takže přes koleno bych nikdy raději nic nelámala...

    OdpovědětVymazat
  2. 17) Jo, Amálko, to je pravda. Ono asi úplně to eliminovat nepůjde. Ale určitě to nechci být já, kdo je tam dosmýčí...
    Fakt je, že jsem byla taky hrozná a kolikrát místo na oběd si šla koupit něco dobrého do obchodu... (no, snad nebudou úplně po mě)

    OdpovědětVymazat
  3. moje tchyne (matka tri chlapcu:)) mi rikala, ze kazdej jeji syn (vcetne myho skoromanzela) poznal, co mu nechutna/nesedi uz v batolecim veku, dokonce rikala, ze kdyz poprvy dala nejmladsimu zeleninovej vyvar,tak zavrel pusu, nafouknul ji jak zabak a kdyz mu tam precijen kapku \"nandala\", tak ji obdaroval krasnou fontanou. On si to nemuze pamatovat, ale dodnes polivky moc nevyhledava. Oni to ti drobeckove moc dobre poznaji....:)

    OdpovědětVymazat
  4. Nádhernej článek!!!!!

    Fazolovými lusky jsem ve třetí třídě pozvracela lítou saň, která mi nevěřila:\"Já se z toho pobliju!\"

    Ve školce jsem umírala nad tvarohovo mrkvovou pomazánkou nebo obdobou s pažitkou....

    OdpovědětVymazat
  5. Tak tohle mě na chvíli vrátilo zpět i do té mojí školní jídelny.:-) Maso bylo přesně takové jaké popisuješ a ty saně nás tam taky hlídaly. Takže se maso ukrývalo pod kaší nebo i pod knedlíky. Díky jídelnám jsem hodně dlouho protestovala a vybírala si jaké maso skutečně sním - vlastně mi to zůstalo doteď. Na mase nesmí zůstat nic tučného, jinak mi to připomíná tu žílu. :-D

    OdpovědětVymazat
  6. 21) Amalko, je to tak. Ony ty děti podvědomě tuší, co jim nedělá dobře. Nicméně drobný dozor být musí, protože ony by zas nejraději jen bonbónky a čokoládky... :-)

    OdpovědětVymazat
  7. 22) Niger, a překonala jsi to? Nebo je do sebe nedostaneš dodnes jako já?

    Ale přiznám se, že třeba koprovku už bych teď i snědla a konkrétně školní hnusný špenát už jsem překonala - domácím, velice jedlým :-)))

    OdpovědětVymazat
  8. 23) Everlanch - to jsou prazážitky, co?
    Ale fakt je, že maso taky raději nebudu nebo méně, než nějaký hnus...

    OdpovědětVymazat
  9. Jste moc vybíraví, já žrala všecko a nejvíc jsem milovala fazolky na smetaně, koprovku, kapustu a dušenou mrkev. :D No ale \"polívka – šišky – polívka – šišky – polívka...\" to jsem se fakt pobavila! :D

    OdpovědětVymazat
  10. fazolky snesu jako součást nějaké dobré zelenivé krmě, dokonce snesu i pár fazolkových lusků v polívce, ale dušený fazolový lusky na smetaně, to fakt ne...

    Jinak mě školní jídelna ubíjela polívkami, pozřela jsem jen čisté vývary s nudlema neo bramoračku či gulášovku...ještě fazolovou, jsem měla ráda,ale nějaký mlíkový či kvasnicový polívky...NIKDY.

    Zeleninu v polívce jsem se naučila pozřít, až když jsem začala vařit zeleninový polívky pro svoje děti, dřív byl pro mě třeba květák či mrkev v polívce trest!!!

    A kapustu nepozřu dodnes...už jen smard, když se vaří, mi obrací žaludek...

    OdpovědětVymazat
  11. 27) Jo, Wien, já to o sobě vím :-)
    Ale fakt je, že jsi trošku mladší ročník a nevím jestli jsi absolvovala totalitní školní jídelnu... Můžu porovnat - na střední po totáči jsme poslední rok měli domluveno stravování v tamní ZŠ - a to bylo něco o 360 stupňů jiného. Docela dobře vařili. A už jen ten samotný fakt, že nás žádná příšerná baba nevracela s nedojedeným jídlem byla pohoda... :-)))

    OdpovědětVymazat
  12. 28) Niger, tak ten příspěvek bych mohla téměř podepsat. :-) Jen ty fazolové lusky zatím nedám ani v polívce... (kapustu taky ani omylem)
    Jo, a moje noční můra byla dršťková...:-(((

    OdpovědětVymazat
  13. Teda takový vzpomínky ve mně probouzet... :) Maso v jídelnách nepředstavitelný hnus, bohužel se mi eklovalo strkat je do kapes, a protože jsem nemívala rýmy, ani kapesník nebyl. Pamatuju si teda taky úprky k okýnku (a ty srážky a chumly tam, jak letělo půl jídelny), aranžování pod talíř (tyjo, až tys mi připomněla) a pak krása, když byl 2x do roka pomeranč, mandarinka - to se dala flaksa nacpat aspoň do šlupek. Brr, nikdy více...

    OdpovědětVymazat
  14. 31) valkil - myslíš ty \"úžasné\" kubánské pomeranče, co neměly chuť, barvu ani šťávu? :-)))

    OdpovědětVymazat
  15. 32) Jojo, ale i tyhle jakopomeranče měly naštěstí tu šlupku, která obalila masnou podešev vcelku uspokojivě :)

    OdpovědětVymazat
  16. 33) valkil, tak konečně už vím, proč je k nám tenkrát dováželi :-)))

    OdpovědětVymazat
  17. vidím, nominku, že se dost lišíme (nejen anatomicky) - já škraloup z mléka miluju a koprovku taky, ale mléčná polévka a krupičná kaše by se ani nestihly ohřát..:)

    OdpovědětVymazat
  18. a ještě fazolové lusky, kapusta a dršťková - mňam...

    OdpovědětVymazat
  19. Vcelku se přikláním k Hastonovi. Ale zážitky s masem mám naprosto stejné. Nosila jsem kvůli tomu nakonec v kapse ubrousek. A taky jsem u toho seděla a seděla, už myli a sundavali ubrusy a já seděla...:-D A jednou jsem se rozběhla ve chvíli CH, právě jak píšeš, jenže jsem zakopla o nohu židle, rozflákala talíř a to jídlo bylo až na chodbě. Ale po všech dětech jsem zase naopak dopíjela mléko. :-D

    OdpovědětVymazat
  20. 35) No, hastone - a to já ani ty hřiby nejím... :-)))

    37) Luci, tak to bych si vedle Tebe ráda sedala. Po tom zážitku se škraloupem jsem do sebe spoustu let mléko nemohla dostat... :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za návštěvu blogu i za váš komentář.