čtvrtek 22. října 2009

Auto a já - část 4.

O fakt děsných účastnicích silničního provozu

část 1.;    část 2.;    část 3.

  

Přiznám se, že účastníci silničního provozu mě poměrně dost štvou. V podstatě mi většinou při řízení auta nevadí letadla, lodě a ponorky.

   

Úžasní jsou důchodci, kteří pozvolna jdou po chodníku, aby se najednou velkým přískokem přiblížili k přechodu a vrhli se bez rozmýšlení do vozovky...  Zejména pokud je v dosahu nějaké vozidlo. Nejspíš se jim líbí ty rozpláclé obličeje za předním sklem a kvílení brzd.

Vhodně je pak doplňují chodci sebevrazi, kteří netuší, že něco jako přechody existuje, přechází na krajích křižovatek a pro jistotu se nepodívají ani na jednu stranu. Prostě jdou...

    

Cyklisti - no já osobně mám tendenci nechat je žít, a proto se je snažím objíždět poměrně mohutně. Trošku mě občas rozladí, že i na poloprázdné cestě, kdy kilometr nenarazíte na žádné auto v protisměru, toto se objeví právě ve chvíli, kdy máte minout cyklistu (případně jinou překážku). Vzhledem k té mé chybějící prostorové (zvláště boční) orientaci chápete, jak mě štve, když musím pokaždé zabrzdit - protože předpokládám, že bychom se srážce jinak nevyhnuli. 

Krev mi ale pijí ti, kteří na kole přejíždí přechod pro chodce. To jedete, kouknete na přechod - nikdo tam, tak jedete a frrrnk, před nosem se vám mihne cyklista sebevrah-egouš, který neřeší, že vás málem kleplo.

   

Tramvaje, přiznám se, respektuji. Zvláště od doby, kdy jsem jednu souběžně jedoucí málem přehlédla při odbočování vlevo (děkujitiandělíčkumůjstrážníku)

 

Respekt mám rovněž z vlaků. Hlavně od té doby, kdy cestou na jednu mládežnickou akci, kamarádka přehlédla stopku. A že si to jako jinak vzorná řidička ihned uvědomila, tak okamžitě zastavila. Na kolejích...

 

Kamiony? To je asi téma... Ale musím říct, že tohle přeskočím. Tuhle práci totiž opravdu nikomu nezávidím...

No, ale fakt je, že když na dvouproudé dálnici z Olomouce na Brno začal jeden kamion jedoucí šedesátkou předjíždět ten druhý, který se „řítil" rychlostí skoro o km v hodině nižší, začala má tolerance pozvolna vyprchávat a po deseti minutách jsem už taky nadávala jak špaček...

  

Autům, nebo lépe řečeno - typologii řidičů, věnuji samostatnou kapitolu.

  

Pokračování příště...

10 komentářů:

  1. Moc povedené, dík. ;o)))
    Asi bych měla sepsat, jak dělala zkoušku z jízdy barmanka od nás z hospody.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Oby, určitě napiš! To by mě vážně zajímalo :-)))
    Mimochodem, taky jsem si říkala, že opakování je matka moudrosti a zkoušky z autoškoly dala pro jistotu až napodruhé (psst)... :-)
    A díky :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Slyšela jsi o vynálezu zvaném zrcátka ?
    A nemyslím to u spolujezdce na malování ...

    OdpovědětVymazat
  4. Jake, slyšela.
    Dokonce na to, že nejsou na malování, jednu kamarádku upozornili i policisté (když je zapomněla narovnat po výjezdu z garáže) - takže tu informaci mám z první ruky :-)))

    A to, že to pravé je rovněž pro řidiče a ne pro spolujezdce mi před pár lety objasnil můj trpělivý manžel... :-)

    Nicméně, ten prostorový odhad to stejně neřeší... chjo :-)

    OdpovědětVymazat
  5. U mě už taky málem vzniklo pár článků o \'vzorných\' účastnících silničního provozu, ale říkala jsem si, že bych si tím vyprávěním akorát znovu brnkala na nervy a rozčilovat že se nebudu, takže z toho vždycky sešlo... Tak dík, že je to k nalezení u tebe.
    To jsou případy!!;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Sabi - jakmile člověk usedne za volant, tak se tady těmto situacím holt nevyhne...

    To výše popsané je taky záležitost zhruba tak tří - čtyř jízd... :-)

    OdpovědětVymazat
  7. jezdit me ucil tatinek. Tatinek byl priserny ridic i kdyz mu maminka tvrdila opak.
    Kdyz me vzal pak do parady manzel tak jsemzjistila, ze ridicske umeni ma jeste dalsi dimenze. A tou je bezpecnost a predvidavost. A to se da naucit jenom jezdenim, jezdenim a jezdenim. Vyjezdit se ve smyslu predvidani.
    A pak jiz z pohledu v ocich chodce poznam jestli mi tam fakt slapne :o))
    Na silnici se muze stat cokliv nepredvidatelneho. Nejhorsi jsou ridici, kteri udelaji rychly zmateny pohyb s kterym se nepocita. I spatny ridic je dobry, kdyz clovek dokaze z jeho pohledu (chovani auta) odhadnout co udela. Ze treba nezastavi na stopce, nebo na cervene. A zaridit se dle toho.

    A tak jsem uplne klidna, kdyz nekdo na ulici otravuje a ja dokazu odhadnout co se bude dit. Protoze vim ze to bude OK. Ze to dopadne dobre.

    OdpovědětVymazat
  8. Raduš,
    tak to je přesné, k tomu není co dodat - bezpečnost a předvídavost!
    Už to taky celkem zvládám. Většinou totiž \"řídím\" i jako spolujezdec, tak mám dost odkoukané. U některých se fakt dá předem odhadnout, že jedou šíleně - tak bacha na ně. Na chodce se taky vždycky dívám - ale fakt ten důchodce mě tenkrát totálně zaskočil.
    Osobně se chodcům divím, i kdyby měli nakrásně právo jít po přechodu (byť je jejich povinností se nejdřív rozhlédnout a dát autu šanci minimálně je zpozorovat a zastavit) - ono to auto přece jen má určitou brzdnou dráhu a s tím se nic nenadělá...
    Když přecházím přechod jako chodec, vždycky se snažím o oční kontakt s tím, kdo mi zastavuje - pro jistotu.
    Pak mě třeba jako řidiče fascinují lidi, kteří na přechod vpálí a pro jistotu ještě mají hlavu otočenou na opačnou stranu, než je to auto, co jim brzdí...

    OdpovědětVymazat
  9. na pokračování ,-)
    pod tohle bych se i podepsal (alespoň pod některé části)
    :)))

    OdpovědětVymazat
  10. 9) ...taky Ti na cestách většinou nevadí ponorky? :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za návštěvu blogu i za váš komentář.