Hodil by se mi hasící přístroj

a pár tablet na uklidnění...

Noční zážitek z minulého týdne ve mě probudil pár vzpomínek: 

Byl krásný letní podvečer. Dvouletý synek už spal, bylo by príma se spolu a mužem na chvilku kouknout na telku. No, stalo se to před čtyřmi lety, takže už opravdu nevím, co to bylo za film. Jen si teda setsakra dobře pamatuji, jak najednou, z ničeho nic, začala o půl desáté večer zrnit televize...

„To je hrůza, zas se někdo vrtá v kabelovce." Je nám okamžitě jasné, o co jde. Tak si chvilku jen tak povídáme a čekáme, kdy obraz zas naskočí.

Z dálky slyšíme nějaké sirény. „Beztak hasiči" vtipně odhadnu. „No, snad nejedou k nám" ještě vtipněji kontruje manžel.. Televize zrní dál, vypneme ji a ještě chvilku si jen tak vegetíme.

„Já nevím, venku je nějaký divný zvuk. Co to tam pořád tak rachotí?" konverzačně nadhodím. A než dokončím další otázku, začínám mít obavy, že asi tuším odpověď..."A co nám to tak bliká na stropě?"

Vyskočím  jak střela a běžím k oknu. Před domem přehlídka požárních vozidel, tuším 3 velká a nějaká menší. Kolem plno pobíhajících akčních mužů v požárnickém odění...

 

 

Nejdřív temno a pak totální panika... Nepopsatelné... V postýlce vedlejšího pokoje spinká naše dvouleté zlatíčko. Myslím, že jsem se ještě nikdy v životě tak nebála...

Je cítit odporný zápach. Fuj, úplně jiný smrad, než když se nad ohýnkem opékají špekáčky.

Manžel nejistě: „jdu zjistit, co se děje...". Otevře dveře na chodbičku a vyvalí se na nás kouř. Přesto jde. Za chvilku je zpátky a říká: „Ber peníze a doklady, já vezmu Tomíka a jdem". „Aha, evakuace" docvakne mi. Velice pragmaticky sbalím do baťohu jedny dětské tepláky, triko, plínku a ponožky. Do kapsy peníze a doklady. Spícího prcka zabalíme do deky a manžel ho zvedne z postýlky. Jsme připraveni vyrazit. Stejně tak sousedi vedle.

Na chodbě je ovšem nedýchatelno a není vidět na krok. Mám ohromný strach. Manžel mi dá užitečnou radu: „Zkus zadržet dech, jak to jen jde nejdéle." No, to je celkem logické... Ovšem tato věta na mě působí paradoxně naprosto obráceně. Začnu mít neskutečnou potřebu dýchat co nejvíc a co nejrychleji... Solidní panika... Ta dvě patra sbíháme velice rychle, cestou míjíme hasiče s hadicemi a čvachtáme vodou... Uf, jsme venku! Ten odporně smradlavý dým máme úplně všude a trvá dost dlouho, než má člověk pocit, že se může nadechnout... Tomášek se rozespale rozhlíží kolem...

 

Jéžiši, to je úleva!!! Jsme venku!!!

 

Sousedka vedle nás zjišťuje, že si v panice zapomněla nazout boty. Zato zvládla doladit outfit slušivým náramkem... No, mezi námi, to mnou zabalené evakuační zavazadlo taky není žádný zázrak. Tomíkovi jsem rovněž boty nevzala. No, hlavně, že jsem mu zabalila ponožky, že...

Celí vyklepaní jdeme k autu, voláme babičce a svěřujeme nejmladšího do její péče. Pak se vracíme. Vypadá to, že nám panelák neshoří. Většina lidí je v oknech a na balkónech. Ne každý má to štěstí, že bydlí ve druhém patře šestnáctipatrového věžáku...

A zjišťujeme, že to vlastně nakonec hořel jen sklep. Za nějakou dobu hasiči balí nádobíčko a odjíždějí... Ti, kteří spali a mají okna na opačnou stranu, druhý den ani o ničem nebudou vědět... A někteří horlivci (to jako my), si zas naopak střihli solidní bojovku.

Ráno nám to vše už připomíná jen neskutečně odporně smradlavé oblečení, které jsme měli tu noc na sobě (a sousedce nohy, které nejdou ani za nic vydrhnout).

Pokračování příště