Obdivuji je!

 

Ale nerada je vidím. Teda, né že bych se na ty šikovné chlapy nechtěla kouknout.

Jen bych byla raději, aby k nám nemuseli jezdit...

 

Dneska jsem nějak nemohla usnout. Navíc, nemocná dcerka se mi nastěhovala do postele... Mimochodem, docela mě pobavilo, jak mluvila ze spaní. Úplně zřetelně zaklela: „Šakla!", zazpívala si: „lalalalalá" a pak už jen naštvaně brblala. Pak se za pár minut probudila a důležitě na mě vychrlila: „ Nalodil še malý zajíšek, měl maminku, dala mu mlíško..." Poté, co splnila informační povinnost a cucla si mlíčka (přece když může zajíček, tak proč ne ona), zas usnula.

Když už to po čtvrté hodině ranní vypadalo, že bude klid, tak s přicházejícím polospánkem zaslechnu takový, jakoby povědomý zvuk... Ještě chvilku se bráním procitnutí, ale najednou mi mozek sepne...

 

Jéžiši, to snad nemůže být... To né... Během milisekundy jsem na nohou a letím k oknu...

Jo, je to tak. Před domem stojí tři velká hasičská auta a kolem plno hasičů (a policistů)... A ten smrad co máme v bytě, fujtajbl. Rychle rozdýchám mdloby, co se o mě pokouší, a pořádně zaostřím. Ještě že máme okna na cestu. Díky tomu vidím, že hadice nenatahují, ale dávají zpět do burácejících aut.

Bum, rána jak z děla - to jak mi spadl kámen ze srdce... Honem zavírám všechna okna a dveře utěsňuji osuškou. Ten smrad je děsný... Potom stojím v pozoru u okna pro jistotu až do doby, než odjede poslední vůz. Taky několikrát projdu byt a ujistím se, že nám stropy nezkrápí litry vody a plameny neolizují podlahy... No, co kdyby něco přehlédli?

 

Docela bych si ráda alespoň na chvilku zdřímla, ale... (skoro vždy nějaké ale vykoukne, nezdá se vám?) Nemocná dcera, před momentem spící na jedné půlce mé postele, lehce expandovala. No, nejsem extra matronózní typ, ale do žížaly mám taky docela daleko. Bohužel, těch 8,5 cm šíře lože mi k spánku jaksi nepostačuje...

Stejně, jak bych taky asi usnula, když mi v uších tepe krev tak hlasitě, že málem ohluchnu... Trvá hodinu, než se mi tlak zklidní (teda, mít s ním normálně potíže, tak  hasičům a policistům by sekundovala i rychlá). Lehnu si do postele dcerky a snažím se úlek pozvolna rozdýchat...

 

Pozdě k ránu pomalu usínám a v přicházejícím spánku slyším takový, jakoby povědomý zvuk:

„Mamííí"