Zuby - diplomatická mise

abeb Mám lehce detektivní sklony. Vyzkoušeno v praxi.

Dnes jsem chtěla na blog dát pár svých včerejších minizážitků... Pak jsem ráno potkala dávného kamaráda a celý den se nesl v duchu nostalgického vzpomínání... Chtěla jsem napsat o vodě.

Ale odpoledne jsme si doma sehráli jednu naši klasickou domácí scénku. Nemůžu odolat a dám ji sem.

Syn je ve věku, kdy přichází o zuby.  Je mu šest.

Přichází o ty mléčné... A to „přichází" myslím doslovně. První zub snědl. Druhý se mu ztratil. Až další dva zoubky jsme zachránili. Dostal na ně krásnou krabičku. Chce si z nich časem udělat náhrdelník. Občas se jimi jen tak kochá. A dcera mu je tajně závidí. Trošku jí mrzí, že ji ty její taky nepadají. (nevděčné zuby zatím tak tak stihly dorůst)

Když se jimi synek pokochá, většinou je zapomene schovat. Tak jako včera...

 

Před chvilkou spatřím na stole TU krabičku. Chci mu ten jeho poklad schovat (zase). Pro jistotu s ní lehce zatřepu...a nic. Žádné zachrastění...

„Tomi, kde sis dal ty zoubky?"

„No normálně, do krabičky."

„Hm, tam nejsou."

„Kde jsouuuu, béééé, uááááá, bůůůůů!"

„No kde sis je dal, tam je máš."

„Tam nejsouuuuuu, uáááááá, bééé!"

„Tak proč sis nechával tu krabičku na stole?" Nemůžu si odpustit mentorské rýpnutí. „Už jsem Ti je několikrát předtím našla a schovala nahoru." (před Luckou - to si nechám pro sebe). „Fakt nevíš, kde sis je dal?"

„Já je némáááám, bééé. Vzala mi je Luckááá, bůůůůů, uááááá!"

„Lucko, tys mu vzala ty zoubky?"

„Ne-e." (lehké zaváhání)

„Lucka Ti je nevzala." (moc jí nevěřím, ale třeba fakt ne)

„Vzalaaaa, bůůůů, uááááá, béééé..."

„Lucinko, nevíš, kde jsou ty Tomáškovy zoubky?"

„Ja nefim. Byly tam na stole. Někdo je ukladl, fiš. Uš tam nejšou?" (přidá pohled nevinného anděla)

„Tomi, Lucinka neví." (i když trochu mám z její předchozí odpovědi pocit, že to minimálně tuší)

„Béééé, Uáááááá! Ona mi je vzaláááá." (zatím netuší, co je presumpce neviny)

„No, máš smůlu. Zrovna dneska taťka luxoval." (trošku si ho vychutnávám, nemá být tak nepořádný)

„BÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ, UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!"

„Luci, nevíš náhodou, kde by mohly být ty zoubečky?" (je mi ho líto, zkouším to nevzdat)

„Nefim. Noooo, mošná f mojem pokojíšku..." (svítá určitá naděje)

„Luci, a kde by to tak v tom tvém pokojíčku mohlo být?" (ptám se fakt sladce, hlavně viníka nevyplašit)

„Nooo, nefim. Mošná šem to někam dala. Mošná, jak šou autíška?"  

„Tak kde, Lucinko? Je to v autíčku?" (ještě laskavěji)

„Jo, je to v malém autíšku."

„Pojď, ukážeš mi ve kterém." (absolutně nejlaskavěji jak dokážu)

„Tady to je" ukazuje na velký náklaďák.

Vezmu autíčko, obrátím a začnu třepat. Z kabinky řidiče vypadne zelený dinosaurus. A - zoubek! Jupíííí, máme aspoň jeden.

Třepu dál. Vypadne kolíček na prádlo, kostička a druhý zub!!!

 

Heuréka!!! Sherlock by měl ze mě radost! No, minimálně syn ji teda má.

 

Jsem upřímně zvědavá, na jak dlouho. Na základě předchozích zkušeností nejasně tuším, že akci „zuby" za pár dní zas (s úspěchem doufám) zopakujeme...

 

 

Takže bacha na zuby, jo?!  Zbytečně je neztrácejte... Ony se ty mršky docela špatně hledají :-)