Život má smysl pro humor

a hasiči nejspíš taky...

 

Jedná se o volné pokračování tohoto příspěvku. Doporučuji přečíst nejprve tento, potom klikněte na odkaz "pokračování příště"  a vrátí vás to zase tady.

 

Než vyzvedneme Tomáška, stihnu si přečíst požární řád. „V případě požáru neopouštějte byt. Utěsněte dveře vlhkými ručníky a jděte k otevřenému oknu (na balkon) na tu stranu, kde není dým..."

No, co dodat. Zachovali jsme se nejblběji, jak jsme mohli... Já celou dobu myslela, že manžel dostal pokyn od hasičů... Až druhý den se přiznal, že jak vylezl na chodbu a viděl ten dým, tak ta evakuace byla jeho nápad...

Ale na druhou stranu, zůstaňte s malým dítětem uzavřeni v bytě, odříznutí fakt nechutně hustým dýmem s nulovými informacemi... Teda, musím říct, že tu situaci opravdu nikomu nepřeji... a hluboce soucítím s lidmi, kteří něco takového bohužel prožili a neměli tak šťastný konec...

 

Požár zřejmě způsobili bezdomovci, kteří ve sklepě přespávali. Nebo feťáci, kteří si tam chodili píchnout dávku... V každém případě, ten dům nebyl náš vysněný. Už nějakou dobu jsme hledali jiný byt a shodou okolností jsme ten pravý objevili právě dopoledne v den požáru. Upřímně řečeno, nebylo co řešit. Okamžitě jsme si jej ráno zarezervovali. A těšili se na stěhování. To ovšem nejde ze dne na den...

 

 

Už pár dnů po zážitku nám otrne. A občas, když slyšíme sirénu, si neopustíme vtipnou poznámku: „No, snad nejedou k nám". Fakt, máme někdy s mužem smysl pro humor.

A život zřejmě taky.

 

Ani ne za dva týdny, po nedávném zážitku, začínám mít opravdu nepříjemný pocit, že ten zvuk jsem už sakra někde slyšela... Ten pocit je velmi silný a velmi nepříjemný... Na stropě vidím blikat odlesky... Na moment by se ve mně krve nedořezal. Už vím, co uvidím pod oknem...

Hasičské auto...

Oběhnu všechna okna a přesvědčím se, že pod námi nešlehají plameny, ani zezdola nestoupá dusivý dým... Na chodbě zatím taky viditelno, dýchatelno... Takže teoreticky nám hrozí tak maximálně vyplavení. To mě kupodivu lehce uklidní a jdu zkušeně balit evakuační zavazadlo. Na ponožky kašlu. Zapojím mozek a balím spíše cennější věci jako foťák, kameru, noťas a hlavně - krabici s negativy.

Po minulém zážitku jsem si představila, o co bych opravdu nerada v případě vyhoření přišla. Co by mě v  nejvíce mrzelo... Ono, skoro všechny věci se dají nově koupit, nahradit. Ale co vám opravdu neprodají, jsou vaše vzpomínky. Fotky, videokazety...

Takže, preventivně sbaleno, Tomášek nachystán a napjatě sleduji situaci. Manžel byl opět vyslán na průzkum terénu... Během momentu začíná přímo pod naším oknem stoupat plošina... a stoupá a stoupá... Synátor je nadšený. Já o něco méně. A přichází manžel s objasňující informací... Paní v jedenáctém patře asi usnula a nevypnula vařič. Vše je zatím v pořádku... Uff, neskutečná úleva. Evakuační zavazadlo sice zatím nevybalujeme, ale užívám si s Tomíkem pohled na pozvolna se sunoucí plošinu požárního auta...

 

 

Asi vám to bude už připadat trapné, když napíši, že se o pár týdnů později vracím s Tomáškem domů a...

... před domem stojí hasičské auto.

 

Jo, je to tak. Vážně, nelžu. Málem mě kleplo. Než jsem zjistila, že oni si na tom našem domě dělají hasičské cvičení... Pro jistotu... 

 

 

A pak? Pak už nevím... Týden nato jsme se přestěhovali.