Auto a já - část 3.

O vytyčených trasách, zlovolných objížďkách, policejních kontrolách a zákeřných zlodějích

Předchozí část  

    

Nevím jak vy, ale co mě při řízení docela děsí, jsou objížďky. Vždycky jsem obdivovala chotě, jak i na dlouhých cestách se případnými odchylkami nenechá zviklat. Ba dokonce, on si je užívá. Bere to jako zpestření. Né tak já. Pro mě se jedná o lehce infarktový stav, a to i na těch mých notoricky známých tratích...

  

Většinou totiž jezdím jen pár svých tradičních tras. K babičkám, kamarádkám, do obchodu, k doktorce a do ZOO. Ale někdy se stane, že musím jet jinam. Jéje, nervozita se rovná pocitům návštěvy zubařky. Trasu si musím dobře rozmyslet. Zvláště co se minimalizace odbočení doleva týče. Do auta sedám lehce rozklepaná a celou cestu si intenzivně přeji, ať se mi podaří někde zaparkovat...

   

  

Už však coby lehce otrkaný řidič nechytám kolaps, kdykoli kolem mě projede policie. Mám zkušenosti a vím, že jim apriori o mě nejde. Ale i tak, kdykoli je minu u krajnice, oddechnu si, že neodchytli zrovna mě. Ono se prý vždycky něco najde.

Slyšela jsem, že když vás chce policajt nachytat na hruškách, neboli napařit vám pokutu za každou cenu, vždy zabere věta: „Ukažte lékárničku.". Mě by nachytali klidně i jednodušeji. Stačilo by cokoli, například -  ukažte nám motor. A byla bych v síti... (jo, vím, že je vpředu, ale nevím, jak se ta kapota otvírá) Nebo, třeba kdyby chtěli ukázat rezervu. Né, že bych nevěděla, kde ji máme, ale tak trošku nemíváme úplně prázdný kufr. Věci na plavání, na hřiště, skládací koloběžka... a spousta jiných, sezónních vychytávek. V ideálním případě po návratu z velkého týdenního nákupu navíc 58 tunových igelitek...

Když mě teda staví orgány, nezbývá mi, než nasadit svůj šarm. Asi nějaký mám. Nejdražší pokutu jsem měla za 100,-. No, a hlavně mě tak často nestaví...

 

Když už jsem se zmínila o policistech, musím taky napsat, že mě děsně štvou zloději. Nejspíš málokdo z vlastníků motorového vozidla má to štěstí, že nezažil pokus o ukradení, v lepším případě vykradení auta. Absolutně pokaždé si oddechnu, když auto najdu v pořádku stát na původním místě.

Občas se mi díky neustálému očekávání krádeže podaří samu sebe perfektně vystresovat. Jako třeba když zaparkuji v řadě M za budkou s nákupními vozíky, a když se vracím, tak auto nikde. Jakmile rozdýchám první atak adrenalinu, zjistím, že budky s vozíky jsou v té řadě 3.

Zvláštní je, že ty obavy mě chytají nejčastěji v nákupních centrech. A děsí mě nejen představa ztráty auta, ale vždy mě pragmaticky napadne: „Proboha, jak já to všechno domů odsmýčím...".

 

pokračování příště