neděle 20. září 2009

Auto a já - část 3.

O vytyčených trasách, zlovolných objížďkách, policejních kontrolách a zákeřných zlodějích

Předchozí část  

    

Nevím jak vy, ale co mě při řízení docela děsí, jsou objížďky. Vždycky jsem obdivovala chotě, jak i na dlouhých cestách se případnými odchylkami nenechá zviklat. Ba dokonce, on si je užívá. Bere to jako zpestření. Né tak já. Pro mě se jedná o lehce infarktový stav, a to i na těch mých notoricky známých tratích...

  

Většinou totiž jezdím jen pár svých tradičních tras. K babičkám, kamarádkám, do obchodu, k doktorce a do ZOO. Ale někdy se stane, že musím jet jinam. Jéje, nervozita se rovná pocitům návštěvy zubařky. Trasu si musím dobře rozmyslet. Zvláště co se minimalizace odbočení doleva týče. Do auta sedám lehce rozklepaná a celou cestu si intenzivně přeji, ať se mi podaří někde zaparkovat...

   

  

Už však coby lehce otrkaný řidič nechytám kolaps, kdykoli kolem mě projede policie. Mám zkušenosti a vím, že jim apriori o mě nejde. Ale i tak, kdykoli je minu u krajnice, oddechnu si, že neodchytli zrovna mě. Ono se prý vždycky něco najde.

Slyšela jsem, že když vás chce policajt nachytat na hruškách, neboli napařit vám pokutu za každou cenu, vždy zabere věta: „Ukažte lékárničku.". Mě by nachytali klidně i jednodušeji. Stačilo by cokoli, například -  ukažte nám motor. A byla bych v síti... (jo, vím, že je vpředu, ale nevím, jak se ta kapota otvírá) Nebo, třeba kdyby chtěli ukázat rezervu. Né, že bych nevěděla, kde ji máme, ale tak trošku nemíváme úplně prázdný kufr. Věci na plavání, na hřiště, skládací koloběžka... a spousta jiných, sezónních vychytávek. V ideálním případě po návratu z velkého týdenního nákupu navíc 58 tunových igelitek...

Když mě teda staví orgány, nezbývá mi, než nasadit svůj šarm. Asi nějaký mám. Nejdražší pokutu jsem měla za 100,-. No, a hlavně mě tak často nestaví...

 

Když už jsem se zmínila o policistech, musím taky napsat, že mě děsně štvou zloději. Nejspíš málokdo z vlastníků motorového vozidla má to štěstí, že nezažil pokus o ukradení, v lepším případě vykradení auta. Absolutně pokaždé si oddechnu, když auto najdu v pořádku stát na původním místě.

Občas se mi díky neustálému očekávání krádeže podaří samu sebe perfektně vystresovat. Jako třeba když zaparkuji v řadě M za budkou s nákupními vozíky, a když se vracím, tak auto nikde. Jakmile rozdýchám první atak adrenalinu, zjistím, že budky s vozíky jsou v té řadě 3.

Zvláštní je, že ty obavy mě chytají nejčastěji v nákupních centrech. A děsí mě nejen představa ztráty auta, ale vždy mě pragmaticky napadne: „Proboha, jak já to všechno domů odsmýčím...".

 

pokračování příště

12 komentářů:

  1. No co, uvažuješ prakticky, prvotní zájem je o to dostat nákup domů, pak teprv se může naříkat nad ztraceným autem ;-)))

    OdpovědětVymazat
  2. tyhle šoky, že auto nebude stát tam, kde jsem ho nechala mám taky, auto nám jednou ukradli a dvakrát vykradli a vždycky když se vracím na parkoviště, je naše auto schovaný za nějakým větším a mě okamžitě omývají, nejsi v tom sama :-)

    OdpovědětVymazat
  3. ... vzpomenout si, kde jsem ho večer zaparkoval ,-)

    OdpovědětVymazat
  4. Jo Duno, skoro bych se označila za \"odporného praktika\" :-)
    Jak tak nad tím teď přemýšlím, kdybychom nakupovali jen to, co uneseme, asi bychom prožrali podstatně méně prašulí...

    Přítelko, nám taky auto vykradli už dvakrát (to tam nic viditelně nenecháváme) a letos v zimě se ho pokusili ukrást. Naštěstí neúspěšně. \"Jen\" nás ta sranda na škodě vyšla skoro na desítku...
    Takže fakt pokaždé trnu... A pokaždé mám docela velkou radost, že tam fakt je :-)

    Gombo - u domu to ještě většinou najdu, jen v těch \"šopinech\" trpívám občas mírnou dezorientací :-)

    OdpovědětVymazat
  5. o auto se nebojim :o) kdyz ho ukradnou tak ho ukradnou. Vsak se z toho nepotento.

    Ukradli nam auto na dovolene na Slovensku. Vylazeme rano z chatky a misto je prazdne. A muj chlap: ja se muzu na to vysr..t. Jak se dostaneme ted do xy, odkud jsme meli vystupovat na vrchol. Tak rikam ze muzou vzit nejaky jiny kopec. Tak sli na Osobitou. A ja cekala s nejmensim na policajty. Prijeli, pry kde mam muze. Sel na vylet :o) Malem je omejvali. TAk jsme sepsali hlaseni spolu. A pak chodili na mistni kopecky a premysleli jak se dostaneme domu. Za tri dny zprava,ze se auto naslo v poli. Vytrzena spinaci skrinka, rozvalene okynko a zamek. TAk jsme si jeli pro nej, Jeeee, auto ma boticku a ja nemam klice, rika policajt. Kamoska rika, ja vam pro ne skocim. Tak jo. Takze jela pro klice do LIpt. Mikulase a dovezla obrovsky svazek klicu. \"Trezor, hlavni budova, boticka...\" Auto jsme odemkli, pak mi policjat ukazal jak se startuje na dratky (vytrzena spinaci skrinka)a ja jela. Dojeli jsme az domu.
    Proc to pisu? Protoze to byl kouzelny zazitek. Radi na nej vzpominame :o)) Mezitim dostali doma nasi hlaseni o kradezi. A byli vsichni uplne vydivoceni. A my vysmati prijeli domu v pohode.
    pokud nejde o zivot je to porad dobry :o/

    OdpovědětVymazat
  6. Teda Raduš, to je příhoda! Nakonec to dobře dopadlo a muž je fakt kliďas :-)
    U nás si můj prosadil docela dražší auto, ale už se mu nechce platit pojistka, takže by to bylo docela za dost... Ale taky by se svět nezbořil... Většinu věcí si zdůvodňuji stejně - pokud nejde o život nebo o zdraví, tak to není až tak tragické...

    A děkuji za zeptání. Dovča po těch dlouhých letech fakt sedla. Úplně jsem zapomněla, jak je to bezva se nechat kolébat vlnami... Ještě si to v hlavě utřepu a určitě hodím něco na blog :-)

    OdpovědětVymazat
  7. no tak to já chytám kolaps pokaždé když vidím poldy. A to jsem za volantem už pár let neseděla :-D Jsem děsně paranoidní a VŽDYCKY kontroluju, jestli náhodou nedělám něco špatně, aby mi nedali pokutu/nesebrali mě/nezavřeli mě :-D

    OdpovědětVymazat
  8. pomeranco - naprosto chápu.
    I když poslední dobou mě lekají jen ti u krajnice. Ta projíždějící policejní auta už tak mohutně neprožívám :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Moje zkušenosti s policií jsou tedy musím říct kladné. Dokonce jednou, když nás s bratrancem cestou k veterináři stavěli kvůli nějaké šťáře, popřáli mému gekončíkovi brzké uzdravení.

    Auto mi pravda bylo ukradeno. Řekl jsem policii, že je odhlásím a pokud zloděje najdou, tak že mu Paula (Škodu 105) věnuju. Načasoval to dobře, zrovna jsem auto přestal potřebovat.

    OdpovědětVymazat
  10. No, Henry, já to klepu na dřevo, u nás v poslední době převládají taky nějací plusoví policejní hrdinové.

    A s tím autem, tak to jsi fakt kliďas :-)))
    Většina lidí spíš auto potřebuje tím víc, čím déle ho má... Alespoň u sebe to tak pociťuji. Dokud nebylo, tak jsem to neřešila - ale teď už by chybělo :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Já ho zase nepotřebuju tím víc, čím déle ho nemám. Ale to ten ID, mj.

    OdpovědětVymazat