O zachtivné matce

s bizarnímy sklony

Nedávno tady Horstova matka psala o pobytu v nemocnici. My naštěstí takovou zkušenost zatím nemáme. Ovšem, abych nebyla až tak pozadu, pro jistotu jsem si honem s Lucinkou střihla aspoň výlet na pohotovost.

    

Většina matek to asi zná, že děti si vždycky pořádnou horečku, bolavé ucho či nějakou takovou jinou specialitu naplánují na víkend, pokud možno prodloužený. Moje ratolesti nejsou výjimkou.

A že jeden takový státní svátek připadl zrovna na pondělí, na páteční noc si Lucík připravila novinku. Fleky. Bílé. Óbrovské, jeden skoro přes celé lýtko, ty další o trošku menší. Všechny na nožičkách a zadečku.

   

První pozdně-páteční překvápko přežito, sobota vcelku ušla. Na noc začaly flíčky opět skákat a po Zodacu byly ráno překvapivě ještě mohutnější než ty páteční. Horečka přes 38 ^oCelsia... Fleky ještě větší než obrovské a tentokrát i na obličeji.

   

Tak nakonec přece jen už nebudu tak nezkušená, nemocnice to sice není, ale otestuji aspoň dětskou  pohotovost. Né, že by se mi chtělo. Tak jak manželka (pomóc, ten článek nemůžu najít) slyšela krvelačné historky o pohotovostech zubních, já zas pro změnu o těch dětských.

    

Nevím, kdo ty fámy vytváří. V ordinaci seděl příjemný stařičký pan doktor. Takhle pečlivě a pozvolna se nám snad ještě nikdo nevěnoval. Pravda, kdyby mu to vyšetření trvalo stejně dlouho v běžném provozu, zavíral by ordinaci možná někdy okolo půlnoci, ale dnes to nevadilo. Nikdo další tam nebyl.

  

A tak jsme si povídali. Když se mě zeptal, copak že jsem jí dala na teplotu, přiznala jsem se, že dnes nic. Že jsem měla strach, aby ty fleky neměla třeba z toho sirupu. Tak jsem jí dopoledne konejšila, uspávala a kojila.

„Kojila?!" Zeptal se mě nevěřícně. A pak mu to došlo. „Aha, máte doma ještě nějaké mladší dítě." dal mi šanci se z toho vykroutit. „Nemám." vyřkla jsem další šokující informaci. Staříček nasucho polkl a s pohledem upřeným na naši dobře rostlou Lucku zeptal se mě: „A kolik jí je let?"  „Necelé tři." pravím.

Podíval se na mě jak na exotický exponát v místní Zoo a pro sebe si poněkud hlasitěji pravil: „To je bizarní...", pohlédl na mě, nedalo mu to a ještě se otázal - „A jak často?". S lehkou nadějí v hlase dodal: „Jednou denně?".

Nechtěla jsem toho dobrého muže mít na svědomí, tak jsem řekla, že teda jo. S načančanou sestřičkou, která vypadala že odsuzuje kojící matky vůbec, na sebe vrhli nevěřícný pohled. A to jsem si informaci o tom, že se snažím už dva roky dítko neúspěšně nenásilně odstavit (abych si konečně mohla vzít prášek na spaní a jednu noc se vyspat) nechala pro sebe.  

   

   

Po důkladném vyšetření jsme se snažili dobrat jádra problému. Z čeho ta reakce:

Jahody, ananas, ...          Ne

Nektarinky                    Ano, ale před týdnem na dovolené.

Dětské pitíčko               Možná, ale né poprvé

Nový prací prášek          Ne

Nová aviváž                    Ne

atd. atd. - prostě vše v normálu. Dokonce i na popovídání o moři došlo a ujistila jsem ho, že medúzy žádné okolo nás neplavaly.

Při dotazu na novou přísadu do koupele jsem si vzpomněla, že mi děti vyčabraly při koupání mořskou koupelovou sůl. (asi nějaká nostalgická podovolenková touha po moři)

Tak to bychom měli. Přísada za to nejspíš  může...

   

Skoro na odchodu se mě důsledný pan doktor ještě zeptal: „A co třeba nové oblečení? Od Vietnamců nebo tak nějak."

Bingo!

Né teda zrovna ze stánku, ale ve středu jsem Lucince koupila v „Céáčku" krásné nové kalhoty. A tak se mi líbily, že jsem jí je hned ve čtvrtek dopoledne dala na sebe. A ponožky s kočičkou.

Šok. To já to zavinila!Jsem hrozná matka!!! Miminkům jsem předpírala úplně všechno, ale teď už jen spodní prádlo a trička. Cítím se děsně...

   

Jsem ujištěna, že opravdu předpírat vše. I u toho oblečení z obchodu. Prý se to všechno stříká nebo namáčí v nějakých dryjácích proti molům...

Tak po příchodu domů posbírám tento týden nově doplněné svršky (nějak rychle ty děti rostou) a zapínám ten den již třetí pračku.

     

Zas jedna další zkušenost, kterou by člověk klidně oželel...

   

   

    

A teď mě omluvte. Letím z kabelky vyndat lahvičku s močí. Zcela výjimečně jsem ji sebou nezapomněla přinést - a pravděpodobně proto ji, zcela výjimečně, po mě nikdo nechtěl...

  

 

----------------------------

29.9.09

Tak jsem zvažovala: bizarní nebo bizardní. Zvažuji a zvažuji, a plácnu samozřejmě tu logičtější - zato chybnou - variantu. Naštěstí jsem se od nikoho nedozvěděla, jaký jsem to packal. Opraveno dnes.

Ale slovíčka "bizarní" a "standardní" mě i nadále štvou! S "výjimkou" jsem již pár let smířena...