Navštívíme dětský svět

a pak jedem domů zpět...

 

Část čtvrtá (a poslední) - Loď, masožravky a Pohádkové království

Předchozí část 

   

Je pátek, čeká nás zpáteční cesta domů, tak základní předsevzetí pro dnešní den je - nikde se moc nehonit. Pozvolna si užít poslední chvilky a v pohodě dojet domů.

  

Předsevzetí jsou většinou od toho, aby se porušovala a někteří lidé jsou nepoučitelní. Patříme k nim. Zas jsme ten kočár nevytáhli. Proč? No, lehké nedorozumění, jak jinak.

Vyjíždíme z hotelu a máme docela slušnou časovou rezervu, ať v poklidu dojdeme k přístavišti od plánovaného parkoviště. Jak to bývá, člověk míní, technické služby či jaký ďas mění. Ať nám navigačka nadává jak chce, k zamýšlenému parkovišti se ne a ne dostat. Je ze všech stran obklopeno rozkopanou neprůjezdnou cestou.

Tak se  motáme po centru ve snaze přece jen někde zaparkovat a čas docela rychle ubíhá. Měli jsme v plánu pomalou procházku pár ulicemi k přístavišti a výjezd výletní lodí. Odjezd v jedenáct. Pak navštívit Botanickou zahradu - výstavu masožravých rostlin a exotického ptactva.

  

Když zaparkujeme, je téměř za deset minut jedenáct. V domnění, že se budeme držet zásady dnes se nehonit, pouštím plavbu po Vltavě z hlavy a myslím si, že nás čeká krátká procházka do Botanické zahrady. Ne tak manžel. Najednou, jak mu byly celé dny lodě celkem ukradené, se na tu plavbu nějak upnul. To však v garáži netuším, tak kočárek neřeším. Dojde mi to až venku, jak nás hlava rodiny začne nelítostně popohánět.

Děti odmítají vojenský pochod už po pár metrech a manželovi asi o loď opravdu jde, neboť vezme (což už opravdu často nedělá) na ramena skoro třicetikilového Tomíka a mi zavelí ať nesu Lucku. Pomyslím si rozhořčeně: „Javól-her-komandant!" a chci stávkovat. Nakonec rezignuji - ostrá výměna názorů se v poklusu s dětmi v náručí provádí docela špatně, obzvlášť, když jeden je deset metrů před vámi. Taky musím říct, že kvičící ratolest se po Praze sice nenese zrovna nejlíp, ale utíkat městem s dítětem naladěným na špásování taky nic moc. Pokud se teda nevyžíváte v klopýtání se zakrytýma očima a dělá vám dobře vyškubávání vlasů. Přiznám se, jsem cimprlich, mi to je lehce nepříjemné...

Na loď dorazíme jak mírně zpožděný Fantomas, ale z nějakého záhadného důvodu na nás počkají. Funím jak lokotka, tep neměřitelný a mám touhu muže přiškrtit. Po chvíli se vydýchám, vychladnu a rozhodnu se darovat mu ještě pár let života. Poprvé totiž zažívám průjezd plavební komorou, takže vše odpuštěno. Teď už si jen užívám pohled z vod Vltavy na panorama Prahy, nechám se ovívat větrem a společnými silami hlídáme děti před vyskočením z lodi.

                          

Během projížďky nasbírám akorát tolik energie, abych Lucku (svou osobní teroristku) donesla až do Botanické zahrady. Začíná už být solidně unavená, takže výstavu exotického ptactva rovnou škrtám a jsem ráda, že zvládneme ty masožravé rostliny. Tomášek je nadšený a pár jich koupíme i domů. Jsem kaput, do auta se s Luckou na krku tak tak doplazím. Naštěstí to není daleko.

  

A teď dilema. Jsme docela unaveni, budou dvě odpoledne, ale - jet rovnou domů, nebo ještě navštívit to Pohádkové království. Zas třeba než se příště do Prahy dostaneme, děti už by to nemuselo zajímat. Tak to ještě zkusíme a předpoklad se potvrdí. Napřesrok (či později) už by to byla ztráta času.

                                              

Šestiletý Tomík i tak po minutě prohlásí, že to je podvod, ta ježibaba ani čerti nejsou živí, plamen pekelný beztak není opravdový a dál už ho to moc nezajímá. Naštěstí nahoře je tvořivá místnost (plno papírů, pastelek, lepidel, nůžek a plastelíny) a promítací sál. Usadí se v minikině a sleduje Hajného Robátka a jelena Větrníka.

Lucinka, ta docela zírá, ji to celkem ještě baví. Obzvláště ji fascinuje mohutně chrápající vlk (co zrovna zfutroval babičku a sbírá sílu na schramstnutí Karkuly) a perníková chaloupka s Ježibabou, co má fakt dost škaredé zuby.

   

       

Uff. Plán dnešního dne splněn a nic nám nebrání v cestě domů. Tu nakonec taky (s vypětím chabého zbytku psychických sil) přežijeme.

     

  

A malá filozofická tečka za velkým výletem:

„Jsi ráda, že jsme vydrželi tak dlouho bez televize? Nejsem zas tak moc závislý! Vydržel jsem to skoro týden a děda bez cigarety nevydrží ani den..."