Po Praze ještě plouživěji

Propadám lehké beznaději...

Část druhá - Hrad, Karlák, loďky, Orloj, Imax!

Předchozí část 

  

Jak jsem psala v úvodu, spoustu let jsme nikde na dovolené nebyli, takže jsem před odjezdem chytla docela solidní cestovní horečku. Dva dny jsem gůglila a šmejdila na netu, abychom se po Praze nemotali jak zmatené lesní včely a děti se dobře pobavily.

Některé dětské vychytávky mi tak trošku zhatil manžel, který se nemohl oprostit od návštěvy Hradu, Karlova mostu a Orloje. Takže sbohem pohádko pro prcky v planetáriu, papá projížďko historickou tramvají, někdy příště Mořský světe a Království železnic. Ale některé časově omezené dětské výstavy jsem pevně ustála.

   

Ve středu tedy máme, namísto výše uvedeného, v plánu historické centrum. Moc mě nepřekvapí, že děti nadšením zrovna neskáčou. Kompenzujeme to hned v počátku jízdou metrem (na jezdících schodech syn zklamaně: „To už je to metro?") a tramvají.

Na Hradě lehce dezorientovaně bloudíme ve snaze nalézt hlavní vchod s budkou pro vojáky a spatřit tak výměnu stráží. Už to skoro vzdávám, když jsme téměř na místě. Ale co to? Všude plno lidí a policisté i vojáci všechny příchozí směrují kdo ví kam. Zjišťuji, že je pár minutek před dvanáctou. To by bylo prima nakonec tu výměnu shlédnout. Ale přes ty davy asi prd uvidíme. Ach jo.

Jako správný tonoucí se stébla chytám a zničeně se jdu zeptat nejbližšího příslušníka, kde bychom mohli nějak vidět tu výměnu stráží. Asi ho obměkčil můj strhaný výraz uštvané matky, nebo možná narvaný tyrkysový dekolt - nevím,

 

 ale řekl nám: „Pojďte, postavte se támhle do toho výklenku, to je protekční místo, tam uvidíte nejvíc." a nasměroval nás na opačnou stranu než ostatní turisty. Nelhal. Bylo to fakt bezva místečko. Lucka pochodovala ještě dva dny poté...

   

Pokud rádi honíte děti po úzkých chodníčcích s pokřiky: „Pozor lidi!" „Netoč se zas kolem té lampy, ať někoho nesejmeš!" „Jdi dál od té cesty, jede auto!" „Nesahej na ty bebechy suvenýry!" „Ne! Tu příšeru za dvě stovky ti opravdu nekoupím!" „Jestli tě bolí nožičky, tak si sakra sedni do toho kočárku!" „Vydrž, za chvíli tam budem!" „Ano, najdeme nějaký záchod." „Nevraž do toho pána!"... apod., tak jděte z Hradu na Karlův most pěšky. Já osobně bych příště raději volila cestu tramvají.

   

Naštěstí malý azyl nám poskytla výstava Pojďte si hrát na Karmelitské ulici. Jen malý kousek od Karlova mostu. Sice nic velkého, ale děti a maminka si pohrály. Ve dvou místnostech celkem pět modelů železnic, kdy po zmáčknutí tlačítka se u každé z nich rozjede jeden vláček. Manžel znuděně čekal v první komůrce s funkční autodráhou a já s dětmi fascinovaně sledovala minivláčky... Vydržela bych tam i déle, ale pro klid v rodině jsme to v rozumném čase zabalili a vyrazili na Karlův Most.

   

Ten byl teda dětem docela solidně ukradený. Lucka usnula v kočárku hned po prvních metrech a Tomík se soustředil na kvílení, že ho bolí nožičky a intenzivní podávání informací ohledně kývajícího se zubu.

Viklající se zub nás v podstatě provázel celou Prahu: „Tomi, dívej, krokodýl." „Mami, hele jak se mi už kýve."; „Tomi, pojedeš lanovkou." „Mami, chceš si sáhnout na ten zub?"; „Tomi, metro!" „Mami, máš kapesník? Potřebuju ho na ten zub." atd.  Podobné konverzace se s drobnými obměnami odehrávaly v podstatě kdekoli a kdykoli po celou návštěvu naší metropole. Teprve v neděli se konečně ten urputný řezák přesunul z úst do krabičky...

   

Než jsme se přes ten Karlák šnečím tempem ve více než třiceti stupňovém horku proplazili, byli jsme K.O. Totální trosky. Toho zneužila mladá brigádnice na jeho konci a zkusila nám vnutit plavbu loďkou. Úspěšně. Byli jsme tak uvařeni z vedra a zdeptaní z kvílejícího Toma, že bychom souhlasili s čímkoli, co by nabídlo chvilku stínu a klidu...

Píšu to tady hlavně jako varování, aby ve slabé chvilce nepodlehli další znaveni turisté. Ta projížďka totiž za moc nestála. Pokud se tedy nechcete třičtvrtě  hodiny motat po Vltavě okolo Karlova mostu a na pár minut zajet na Kampu (což bylo mimochodem hlavní lákadlo projížďky).

  

Nicméně jsme na loďce nabrali energii k vyškrábání zbytku sil a tak "šupky-hupky" k Orloji. Docela nám to vyšlo, čekali jsme jen pět minut. Lucík to zase pěkně prospala a Tom zklamaně zhodnotil - „To je všechno?".

Přiznám se, že mi to taky přišlo nějak kratší, než jsem předpokládala. Dostala jsem za úkol natáčet. A že jsem si pamatovala toho cinkajícího kostlivce, začala jsem u něj. Nějak jsem si (fakt nevím proč) myslela, že až doklinká, začnou teprve jezdit apoštolové. Ehm, tak jsem natočila alespoň poslední dva a jsem zas o něco chytřejší...

  

Celkem nám to památkově-historické procházení stačilo a docela rychle jsme se jednohlasně shodli, že dnes znova zkusíme ten IMAX. Skočili jsme na metro, pak do auta,  zadala jsem do dží-pí-esky po předchozí zkušenosti raději přesnou adresu a za chvilku jsme byli tam.

Moc velký výběr v těch 3-D filmech nebyl, tak jsme nakonec zvolili snímek „Delfíni a velryby - tuláci oceánu". Říkala jsem si, že by se to dětem mohlo líbit. Docela jsem se sekla. Jedná se spíš o dokument. A hlavně na Lucku to ještě bylo příliš, takže v druhé polovině filmu jsem to s ní zabalila. (Odrovnaly ji hned ze začátku ty „nezbytné" děsně hlasité reklamy. Byla ve velkém kině poprvé.) Ale mě osobně to 3-D promítání nadchlo. Trojrozměrně jsem film viděla poprvé a je to fakt dobré.

  

Takže shrnuto - středu jsme nakonec my i děti přežili, ale byl to docela záhul. Repete bych si zrovna nedala...

   

    

  

PS: Taky míváte v multikinech pocit, že promítají převážně pro osoby značně nahluchlé?

  

  

Pokračování