Covideník – část 4

 

Návrat do práce, 
není legrace…  

 

--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

--------

Pondělí – den D+38

Do práce vcházím s úsměvem, energií, elánem a rozhodnutím, že polední pauzy určitě místo drobením do klávesnice budu trávit procházkami – čili posilováním kondice a psychiky. Čerstvě zakázané kafe mi nechybí, neb jej od covidu už stejně nepiju, takže se rovnou vrhnu na pracovní resty. Jen mozek ještě chvíli zůstal doma, takže následně likviduji paseku, kterou jsem v plném rozjezdu napáchala. Zvolním. Asi bude lepší, když si nejdřív chvilku poklábosím s kolegy, které opravdu ráda vidím a podle reakcí je potěšení vzájemné. Někteří se se mnou sice baví raději z povzdáli, ale najdou se i dvě odvážné osoby, které mě rovnou obejmou. Cítím se výborně a sluší mi to. Minulý týden jsem si odpočinula, nachytala bronz do tváří, hennou oživené vlasy září, povedlo se mi během nemoci samovolně dát dolů ta jarně-karanténní kila, co nebyla mi milá, a navíc teď, po pěti týdnech, začínám zas vést společenský život. Jupí! 

Po prvotním pokecu mi naskočila i zbylá část mozku, už jsem se uvelebila u pracovního stolu a jdu chutě na to. Ačkoli jsem občas pracovala z domu, restů je požehnaně, ale s tím jsem počítala, takže se nenechám vyvést z míry. Postupně je likviduji a je mi fajn. Mezi lidmi jsem úplně pookřála. Jen ta zatracená únava a urputná bolest hlavy mě od dopoledne začíná drtit a v polední pauze ji nerozchodím, protože prší. Kruci. Musím překlepat celou šichtu a je to fakt dřina! Poslední hodinu se už jen tak nějak snažím přežít a silou vůle udržovaná kapacita mozku mi vystačí akorát přesně na cestu domů. Pak totálně odpadnu.

Jen jsem ještě slíbila večer zavolat kamarádce. Zuřivě hrabu v kabelce a chvíli trvá, než si přesně vybavím, kde se mobil nachází. Hurá, ještě nejsem úplně odepsaný sklerotik! Mám ho přece… na pracovním stole.

Bezva, zrovna jsem si v něm po takové době aktivovala budík, tak proč ho tam nezapomenout. Jak dlouho asi takový budík na mobilu vřeští, dokud ho někdo nevypne? A bude se ozývat jen v přilehlých kancelářích, nebo mě bude proklínat celé patro? Ač běžně ranní ptáče nejsem a pravidelně dorážím do práce v lepším případě jako předposlední, zítra si budu muset fest přivstat. Což tuším absence budíku zrovna neulehčuje.

 

Úterý – den D+39

Brr, vstávám nechutně brzo, a navíc budu muset řídit bez mobilu v záloze. Nevím proč, ale pokaždé mě přepadá neodbytný pocit, že v tu chvíli se riziko jakékoli patálie neúměrně zvyšuje. Rozhodnu se teda i v přehledných úsecích jet zcela předpisově, čímž zvonění budíku v práci těsně prošvihnu. Ale co, vstávání i tak nebylo marné, neb jsem se tímto vyhnula bitvě o koupelnu s puberťáky vypravujícími se po půl roce do školy. A to se teda počítá!

Protože největší fuška druhé poloviny včerejšího pracovního dne bylo zůstat v bdělém stavu a neusnout, prozíravě si do konce tohoto týdne beru půldny dovolené, ať si můžu i nadále dávat po obědě šlofíka. Nemusím hned trhat rekordy, raději volím cestu pozvolné aklimatizace

Ještě že tak! Migréna a únava udeří ve stejnou dobu jako včera a zas to kvůli počasí nemám šanci rozchodit. Uff, nějak se necítím už tak zářivě, jako předchozí ráno.

 

Středa – den D+40

Naštěstí ve středu se už počasí umoudří a konečně si dám tu polední půlhodinovou procházku, kterou už potřebuji jak sůl. Protože i jen po několika po sobě následujících pracovních telefonátech se začínám zadýchávat, očividně ještě musím na té fyzičce pořádně máknout. Takže vyrážím. Z počátku se jde těžce, ale povede se mi to rozejít a mám fakt radost, že jsem ji zvládla. Jen to odpolední pálení hrudníku začíná být dost nepříjemné, takže zbytek dne opět jen proležím.

Sakryš, návrat ke společenskému životu jsem si teda představovala trochu jinak.

 

Čtvrtek – den D+41

Pálení na hrudi nechce přestat, spíš se zvyšuje a pomalu už z něj šílím. Odkládám polední i odpolední pochodování a zbytek dne zas polehávám. Klid mi dělá dobře, začíná se to mírně zlepšovat. Na pátek beru raději celodenní dovolenou, a to by v tom byl čert, aby se mi to konečně už nespravilo.

 

Pátek – den D+42

Odpočívám a pomalu cítím, jak pálení ustupuje.

Takže to je jasné, prostě to chce pozvolnější nástup, nepřepálit to, postupovat polehounku a pak to bude ok. Ve zbrklosti je asi ten zakopaný pes. Zas mám zpět pozitivní optimistický pohled na svět, protože jsem na to konečně přišla.

Teď už to půjde!

 

Sobota – den D+43

Tak proč mi sakra zas v sobotu naskočila ta teplota?

 

Neděle – den D+44

A proč i při tom klidovém režimu trvá také v neděli?!

To je prostě v … pytli. Co s tím? Že by to fakt bylo v hlavě? Pomalu se na netu probírám nabídkou antidepresiv a připravuji se na pondělní návštěvu obvoďačky. Protože je jasné, že po čtrnáctidenní dovolené mi věnuje tak minutku, v klidu si ještě dočtu zprávu z pohotovosti, ať jí to stručně shrnu. A v té hustě popsané A4 objevím doporučení k návštěvě plicního oddělení. Tak co, než si k obvodní doktorce zajdu nafasovat antidepresiva, ještě si předtím zaskočím posedět na plicní, to už v celém tom dění taková ztráta času nebude …

Předchozí část

Pokračování 

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 31. 8. - 6. 9. 2020