Covideník – část 6

 

Ztracená jako Kuky,

drtí mě bolest ruky

--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

-------- 

Úterý – den D+53

No, musím říct, že ten klidový režim, co furt poctivě držím, vážně nese ovoce. Mám skřípnutý nerv v rameni a nemohu bolestí pohnout rukou. Převléct se z pyžama do trika je úctyhodný výkon, u kterého bolestí řvu hlasitěji než Šarapovová při podání. No, tak to se teda povedlo. Sice bez teploty, ale i bez funkční pravačky, a to jsem zrovna zas dostala takovou chuť blogovat.

Syn po ukončeném impetigu hlásí pro změnu nějakou začínající alergii. Svědí ho hrudník. Děsně. No, infekční konečně není, asi bych už při praní nemusela používat tu dezinfekci, to bude nejspíš z toho.

 

Středa – den D+54

Bolestí ruky jsem už druhou noc nespala. Jsem docela zoufalá, promazávám svaly a úpony mastí, zkouším si je promasírovat, prohřát. Nemám ovšem pocit, že by cokoli zabíralo.

Dokonce mám problém ukrojit kousek okurky pro morče, kterému za poslední měsíc značně otrnulo a začíná šéfovat domácnosti. Celkem hbitě pochopilo, že ta útlocitná osoba, která ho krmí nejvíce, v bytě nyní pobývá neustále, takže představení naznačující blízkou smrt hladem značně zdokonaluje a poctivě nevynechá žádný můj průchod kolem klece. Fakt je, že pokus obtloustlého tělíčka protlačit se mezi klecí a mříží výběhu mě spíš rozesmává, ale neurotickému ohlodávání těch kovových šprušlí vždy podlehnu. Je docela s podivem, že od smrti své sestry spíš mírně zhubla, přestože krmení nyní dostává relativně víc. Ale zas nemusí celý den jíst seno, aby na její sestru náhodou něco nezbylo a osmnáct představení smrti hladem za dopoledne taky spotřebuje víc energie než pouhé polehávání.

Syn si stále stěžuje na svrbění hrudníku. Taky by to mohla být třeba alergie na česnek, říkám si. Poslední dny jej do sebe valí v obřích dávkách, na opečený chleba si lisuje několik stroužků. A co mi připadá jako nejvíc ďábelská kombinace – dělá si k tomu vaječinu. Nechápu, jak tohle může někdo jíst, jen to vidím, úplně se otřepu.

Ačkoli oblíbený teploměr se mi někde povedlo zašantročit poměrně důkladně a je stále pohřešován, během delšího telefonátu s kamarádkou cítím, jak mi zase stoupá teplota. Nicméně popovídání mi sedne, dost se spolu nasmějeme a dostávám, krom neužitečných záchvatů kašle, mimo jiné i užitečnou radu, že na uvolnění svalů je dobrý ten Lexaurin, tak ho opět začínám brát. K tomu Ibalgin. A na rameno i paži na noc lepím kapsaicinovou náplast. 

Zoufale potřebuji aspoň pár hodin spánku, protože kruhy pod očima mě začínají v zrcadle lekat už zdálky a fakt, že neudržím v ruce hřeben, celkovému vzhledu pobledlého strašidla zrovna nepřidává.

 

Čtvrtek – den D+55

Spát se kvůli bolesti zatím sice nedá i navzdory Ibalginu, ale už trochu můžu hýbat rukou, což zatím nemění nic na tom, že je pořád jednodušší rukáv trika roztrhnout než ho pracně sundávat. Aspoň už u toho u toho tak neřvu, jen hlasitě hekám.

Pozitivní stránkou věci je fakt, že to kvůli bolavé ruce nepřepálím s úklidem, na který se už dva měsíce po-ma-lu chystám a díky tomu se mi třeba zas nevrátí teplota. Jo, prostě lenoším dál, jen se trochu snažím rozhýbávat a rozmasírovat pravačku, která bolí úplně celá, až po konečny prstů.

Na noc ruku opět oblepím kapsaicinem, a to až po zápěstí. Na některých místech to zabírá, někde ne.

Syn pořád nadává na to svrbění hrudníku. Jak ho zas vidím jíst tu vaječinu s česnekem, tak to určitě bude z toho. Nebo se možná zapotil v pondělních tanečních, na oblek bylo ještě poměrně horko.

 

Pátek – den D+56

Mlaďoši mají dnes za sebou první den výuky v rouškách a domů se vrací nasmolení jak brigadýři...

Tomovi se na hrudníku vyrazila kopřivka či potničky, těžko říct, co přesně, na internetu to vypadá vše podobně. Asi to fakt bylo z těch tanečních, možná ho při zpocení nějak podráždil štítek košile – umístění by tomu mohlo odpovídat. No, je protivný, lezeme mu na nervy, takže se na víkend stěhuje k babičce do Beskyd.

A já? Jsem z té bolesti poměrně zoufalá a stále brutálně nevyspaná. Celé noci se pokouším nalézt polohu, ve které bolest bude snesitelná aspoň tak, aby mohl naběhnout krátký spánek – zkouším ruku pokrčit vedle sebe, pokrčit na břiše, pokrčit nad hlavou, nebo totéž, ovšem s rukou narovnanou …, různé polohy na boku, na zádech, … Zkouším vše. Nezabírá nic. Fakt nevím, co s tím. Sehnat neurologa je obtížnější než natrefit uprostřed náměstí na jednorožce a ortopedové jsou vytížení téměř jako ostravští psychiatři. Nebo to je od žil? Vážně netuším, je to tak děsně divné! Bolest se usadila v celé ruce, jen v každém místě jinak. Něco jako zánět úponů v rameni, skřípnutý nerv v lokti, namožené svaly na vnější paži, zevnitř paže až po zápěstí nejspíš bolest žil, od zápěstí až po prsty asi začínající revma a v koncových článcích prstů pravděpodobně počínající dna… Fakt divné.

Přípravu na večer teda neodfláknu, neb spánek už potřebuji jako sůl. Takže – vnější část paže a rameno mažu protizánětlivou mastí na svaly a klouby, vnitřní část paže promažu Heparoidem, krční páteř, zápěstí a vnější část předloktí polepím kapsaicinovými náplastmi, proti bolesti přihazuji Ibalgin a na uvolnění Lexaurin.

A JO! Spánek se konečně podařil.

 

Sobota – den D+57

To je taková úleva, když se člověk vyspí… No, fakt je, že jsem to masírování brala asi dost silově, na vnitřní paži mám solidní podlitinu. Ale to nevadí, hlavně, že už vím, jak na to.

I když, zas je to trochu jinak. Ruka od předloktí je horká, tak teď ji pro změnu chladím obklady a prohřívám už jen rameno a krční páteř.

Morče na mě čím dál častěji ukřivděně kvičí, a když jeho představení „smrt hladem“ párkrát apaticky nechám bez povšimnutí, jde na to jinak. Najednou slyším v kuchyni zas to nenápadné ťap, ťap, ťap. Že by nás šel strašit duch její zdrhací sestry? Nikoli, pouze slečna se během mých potíží s rukou cítí nedokrmeně a svým stále mírně zavalitým tělíčkem vykoumá novou strategii útěku. Mříže výběhu se jí nedaří parkurově překulit, nejdou ani přehryzat, štěrbinkou u kraje se neprocpe, a dokonce ani usilovné podhrabávání nenese ovoce. Zato nová taktika ovoce, ve formě potomkem v kuchyni na zemi poházených hroznů, přinesla, takže útěky se stanou zas téměř pravidlem. Aspoň do doby, než zjistím, jak se dostala ven. Aha, šla na to silově – prostě tu ohrádku volným stylem „buldozer“ vytlačila o kus dál, až si u klece uvolnila malý průchod. No, docela žasnu… Pod občas nevinným výrazem překvapené veverky se skrývá mysl důmyslného zločince. Je třeba si začít dávat bacha. A kdo ví, jestli ten ztracený teploměr někde neodsmýčila ona.

Tom se odpoledne vrací domů, páč babičce se vyrážka nezdá. Cestou z nádraží se staví na pohotovost. Má docela štěstí. Ještě nějakou dobu spadá pod tu dětskou, takže místo půlky odpoledne tam stráví jen necelou hodinku. Aha, tak potničky ani kopřivka to nejsou. Pořídil si další specialitku. Pásový opar. Hm, tak tohle jsem letos ještě negůglila. Fakt netuším, kde na to vše pořád chodí… Desinfekci do prádla teda přidávám i nadále, ať to nikdo z nás ani náhodou nechytne.

 

Neděle – den D+58

Večerní opatření tentokrát nezabrala, spaní se kvůli bolesti ruky zas nepovedlo, z únavy se už přidala i bolest hlavy, je mi celkově dost blbě, takže kutám z lékárničky další teploměr a asi mám nějakou alergickou reakci na Heparoid. Ve skoro uspořádané čáře se mi od podpaží k lokti na vnitřní paži táhnou divné fleky. Zato pro jakousi zvrácenou vyváženost ala "Má dáti – Dal" jsem po tom dvouměsíčním polehávání přišla o roky pracně udržovaný triceps, jak zjišťuji, když si ty čerstvě pořízené fleky prohlížím.

No, svaly se spraví, až bude zdraví, hlavně, že to nesvrbí a nevypadá jako ten pásový opar, co má Tom.

 

Předchozí část

Pokračování 

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 15. 9. - 20. 9. 2020