Hlavně když je co jíst...

O pití nemluvě.

 

Po hooodně dlouhé době jsme vyrazili na dovolenou. Poprvé s dětmi. Na pět dní do Prahy. Takže vás rovnou varuji, že asi nějakou dobu nebudu psát skoro o ničem jiném, zážitků je dost.

 

   

Hned při rozjezdu jsme nasadili ďábelské tempo v koloně za kropícím vozem, traktorem a popeláři. Další čtyř a půl hodinovou cestu autem ani popisovat nebudu, hlavní je, že jsme to přežili. Nás s mužem z příšer nakonec nekleplo a zároveň se nám podařilo děti nepřetrhnout jak hady. Byť nutkání bylo velké zhruba každou druhou minutu...

 

A že jsme nejeli teda tolik let nikam, rozhodli jsme si to užít a ubytovali jsme se v hotelu. Čtyřhvězdičkovém. Cena byla pro nás čtyři za noc nakonec jen o málo vyšší, než ve dvouhvězdičkovém hostelu, tak proč si to nedopřát.

   

   

Nocleh  byl včetně snídaně, a to snídaně bufetového stylu. Pro dítka něco do té doby nevídaného. První dny už od šesti rána pištěly, že chtějí jít na snídani. Taky se večer s oblibou bavily, co si ráno všechno dají...

 

Synovo strategické pole působnosti bylo u nádoby s džusem. Tankoval mohutně a neúnavně nám všem. Jinak snídal v podstatě každý den suchý chleba, vajíčko, vaječinu. První dva dny i něco jako Nutellu, tu už pak pro jistotu nenabízeli - asi s ní trošku popojel. A hlavně ho pokaždé nesmírně zajímalo, zda je to zadarmo. Ujistila jsem ho, že to rozhodně ne...

Dcera se první den nadlábla šunky a pak si, jako správný fajnšmekr, mohutně třikrát odbrkla. A že je společenská, podařilo se jí to zrovna ve chvíli, když oslňovala jeden francouzský pár u vedlejšího stolu. Mladík to vzal sportovně s úsměvem, jeho slečna se naopak tvářila tak pohoršeně, že jsem neovládla kamennou tvář a nejspíš se mi ji podařilo ještě ke všemu lehce poplivat, jak jsem vyprskla smíchem. Další dny naše malá princezna už jen uzobávala, popřípadě jíst odmítala zcela. Zato džusem se prolívala docela solidně.

Manžel pojal snídaně trošku kondičně. Pokaždé si zapomněl na pokoji svůj bezlepkový chleba. Že jsme byli ubytováni ve čtvrtém patře bez výtahu, tak si vždy před jídlem šel trošku zaběhat po schodech.

No, a já - já se snažila nepřecpat. I když se teda k pár prohřeškům taky přiznám. Třeba první den jsem se neudržela a posnídala chlebík s Nutellou. Pak jednou i vánočku a podruhé bábovku. Jsem jen člověk, ne?

  

A taky jsem nenápadně pozorovala ostatní lidičky na snídani. Směsice národností: Italové, Francouzi, Němci, Angličané, Japonci a my. Japonci si třeba vždycky opékali nejdřív toast - narozdíl ode mě, která toustovač zaregistrovala až po dvou dnech. Nicméně jsem to docela ráda oželela, protože bych beztak nedělala nic jiného, než od něj odháněla ratolesti.

No, a jeden Francouz mě docela fascinoval, jak zdlábnul od všeho něco. Obzvláště mě zaujala jeho kombinace vánočky a taveného sýra.

  

   

Jak to tak bývá, když nabalíte na výlety spoustu svačinek, nikdo nemá hlad, nebo narazíte na dobré jídlo za rozumnou cenu. Pak jednou proviant odfláknete, všichni by pořád jedli a nejlevnější menu, na které narazíte, je „Kafe + štrůdl za 100,- Kč".

Trošku obtížněji se taky na výletech vybírá z nabídek, nejste-li příznivci hranolků a jiných smaženin. Ostatní (lehce zdravější) nabídky v celku minimální. Naštěstí kdo hledá, přece jen najde.

   

Pokud taháte v batohu litry dobré vody, všude okolo bude dostatek obchodů s potravinami, kde je budou mít za pakatel. Když si další den pití přibalíte minimální, natrefíte na nabídky: 0,5l za 30,- kaček, případně 1,5 l za korunek 60 a zrovna budete mít všichni ukrutnou žízeň.

 

   

A na závěr jedno doporučení - poblíž zubačky na Petřín, hned přes cestu u tramvajové zastávky, nabízejí bezvadnou zelňačku v chlebu. Mňaaam!