Nejezděte doma sami na bruslích!

Mohli byste uhořet!!! 

Tak se mi podařilo domluvit hlídání. Jakože budeme mít s mužem chvilku čas pro sebe. Hrát si. Nejlépe na - maminku a tatínka. Manžel aktivně zavezl dítka k babičce a cestou zpět vyzvedl na poště můj balíček (parfém) a svůj óbrovský balík - brusle. Kolečkové.

 

Oba jsme si své zásilky natěšeně rozbalili a krabice zatím nevyhodili. Co kdyby reklamace, že. Ta moje věc byla malá, takže krabičku jsem prozatím položila na kraj linky, vedle sporáku. Zato manželova óbr krabice zabrala skoro půl obýváku.

 

A protože oběd se teprve dovařoval, šla jsem si na chvilku číst. A manžel? Co jiného by měl dělat, než ty nové brusle hned vyzkoušet. Doma samozřejmě. Nejlépe v předsíni. A pak to vzít ještě přes kuchyň. Alespoň tak to myslím plánoval, než - Bum! Prásk!!! - rána jak z děla. Až se zem chvěla.

Skoro by se ve mě krve nedořezal. „Asi zemětřesení!" - lekla jsem se. Ale zvláštní, jen v kuchyni (chytře jsem odhadla podle zvuků padajících věcí). Tak se letím podívat, co se to jen mohlo přihodit - a na zemi, mezi kuchyní a předsíní, leží v pozici bezbranného brouka (tj. na zádech) můj choť. Když zjistím, že žije a netečou mu z hlavy potoky krve, inteligentně se zeptám, co se stalo. No, vzhledem k tomu, že má na nohách ty kolečkové brusle, tak bych mohla tušit, že Marťani k nám nepřiletěli...

 

Spíš, ehm, manžela tak trochu zabrzdilo čelo. Ale dole, na bruslích, to ještě jelo...

Holt, když někdo přes dva metry měří,

na bruslích skrz futra projede stěží...

Zeď nad dveřmi pevně drží,

muž mi to teď fakt už věří...

 

Ani si nestihnu úlevou oddychnout, že manžel i kuchyň jsou v pořádku, když najednou cítím takový příšerný smrad. Spálenina. „Co to?! Ježíši, ta krabice hoří!!!" Jako správný fanoušek dráčka Soptíka jsem hned v akci a hořící krabičku přesunuji od hrnce s obědem raději do dřezu. Uff!!! To bylo o fous. Zas jsme tady mohli mít hasiče...

Jak tak muž u linky spad´,

posunul tam věci snad

a za chvíli - děsný smrad...

U brambor krabice papírová

kuchyň zahalí do kouřova...

Já na hasiče jdu si hrát...

 

 

Tak si říkáte, že se nám ten původní záměr trošku zhatil, co?

No, né tak úplně. Jen jsme si místo na maminku a tatínka zahráli na doktory...

A jak se taková hra hraje? Docela jednoduše. Pacient se uloží do postýlky,...

...pak vejde líbezná sestřička,

ruměnec skočí jí na líčka...

 

A co vše se může stát?

No, to už nebudu vám psát.

Každý sám konec si domyslete...

(Představte si co jen chcete)

 

Však nápověda mě napadá - vládla nám dobrá nálada!