Přijely k nám kolotoče

aneb Jsem už slabší kousek...

 

Na poutích bývají v létě davy lidí. A fronty. Na vše. Fronty moc nemáme rádi. Pokud patříte taky k těm, co neradi čekají,  něco vám prozradím. Na jaře, při občasných kolotočářských víkendech, takové davy nikde nejsou. Hlavně teda v pátek, chvíli po otevření a za sychravého počasí...

 

Ovšem otázka je, zda je to nakonec výhoda. Hlavně pro osoby s menší výdrží. Nastávají totiž dvě situace:

1. kolotočáři jsou rádi, že vůbec někdo dorazil a z vděčnosti vám jízdu o trošku prodlouží...
2. kolotočáře štve, že je někdo ruší od chrupenda a pomstí se tím, že vám jízdu o trošku prodlouží...

 

 

Kolotoče

Manžel dostal nápad - geniální:

„To nebudeš chápat!" - povídá mi:

„Přijely k nám kolotoče, uděláme výlet,

děti budou veselé, děti budou šílet."

(no, nakonec šílela teda hlavně matka,

několik jízd za sebou byla pro ni jatka)

 

Při jízdě na kolotoči,

milé dítko kulí oči,

pevně drží se mě v křeči...

Chvilku křičí - „Je mi zima!"

A hned na to - „Je to prima!!!"

 

V mládí šest jízd za sebou byla celkem hračka,

teď po jedné si připadám, jak žvejkla by mě pračka...

 

Těžší říct co horší bylo,

co mě vlastně dorazilo...?

Byla to snad horská či zvonková dráha?

Labutě jsou v pohodě, těm volám 3x sláva.

 

Zábava to pro mne as nebude ta pravá,

ještě dlouho poté motá se mi hlava...