neděle 16. srpna 2009

Výlet do Rožnova - část I.

 

Trampolíny, oběd, obzvláště chleba...

Pozn.: tento spot psán 27.7.09 - nějak se mi to povedlo přehodit, chjo...

 

Dnes jsme vyrazili na výlet - do Rožnova. Mé extra oblíbené městečko. Jako malá jsem tam jezdívala několikrát do roka.

Dětem se taky líbí - mají tam trampolíny. A Manželovi? No, řekněme, že mu tam chutnal oběd a dobře si zaplaval.

 

Poslední dobou vyrážíme z domu nějak pozdě, takže už druhý výlet jsme započali obědem. Teda, dneska jsme se trošičku haltovali, protože kousek od skvělé restaurace Eroplán jsou velké trampolíny.

Tak jsme se u nich nejdřív trochu zasekli. Obdivuji dětskou výdrž. Takový výkon, na sluníčku... Byla jsem skoro unavená za ně.

trampolína

Pak teda sportovci dostali ukrutnou žízeň, takže byl schválen přesun na oběd. Nevím, jestli jsem to už někde psala, ale pobyt v restauraci si s našimi dětmi zrovna moc neužíváme. Spíš přežíváme a trpíme.

 

Začne to hned při příchodu. Nejprve se strhne bitka o to, kdo bude kde sedět.

Pak přijde číšník. Syn si objedná nealkoholické pivo, já že ne, že vodu, on zas teda že se spokojí s colou, já zas trvám na vodě, on chce ledové pití (cokoli sladkého), objednám mu nechlazenou vodu. Začne řev, že chce aspoň bublinkovou. Nejsem tyran. Objednám mu jemně perlivou. Nechlazenou. Dcera je celkem v pohodě, ta se s vodou spokojí, není takový detailista. (zatím?)

 

Dětem objednáme nejspíš polívku. Dnes se mohutně najedly doma před cestou, ale hlavně po mnoha předchozích pokusech už víme, že v restauracích nic jiného než polívku nesní. Zbytek je mrháním nejen penězi, ale i úsilím vynaloženým na to, jídlo do nich dostat. O zbytečné práci kuchaře nemluvě...

Hm, mají tam docela dobré menu. Polívka bramboračka by jim mohla chutnat. Většinou teda jedí vývar s nudlemi, ale zkusíme změnu. Lucinka ji chce, Tomík nikoli. Ptám se ho, zda chce jinou. Třeba oblíbenou zelňačku - tam coby pravou valašskou kyselici... Zamítnuto. (prý nemá hlad, chce jen pití)Takže 2x menu, z toho jedno bez polívky.

Nejprve donesou bramboračku. Lucince chutná. Tomík šílí, chce taky. Dostane zkusit, ale že ne, že tam cítí kmín... Tak se ho ptám: „A chceš zelňačku?" Prý, že jo.  Nemáme  v úmyslu chuďátko trápit hladem, přiobjednáme zelňačku. Tu také záhy donesou. Řev: „Co to jéé, já tam tu šlehačku nechciii!" Doporučíme zamíchat. Pak už to tak nevadí. Nicméně polívka mu nechutná. Teď by radši tu, co má Lucinka. Lucinka by zase raději tu, co má Tomášek. Nastane výměnný obchod.  Relativní chvilka klidu, kdy si malá slečna uvědomí, že vlastně ta bramboračka byla lepší a tato zelňačka je „nedoblá". Tak si na ní smlsne tatínek (na zelňačce, dceru si šetříme). Objednáme k menu i tu druhou bramboračku. Obsluha už nás v tuto chvíli tuším miluje.

Jakmile dítka skončí zápas s polívkou, je jim dlouhá chvíle a chtějí už jít pryč. Nám zároveň donesou oběd. Taky bychom se rádi trošku najedli, víte?! Asi ví. Najednou je docela klid. Děti zmizely? Nezmizely, pod stůl se přesunuly... No nic, tam je aspoň nezajede auto a my se v klidu naobědváme.

 

Maminka, ve snaze zhubnout  tak moc nepřibírat, má salát (dietně zapíjený pivkem). K tomu salátu donesou misku s pečivem. A v ní - chleba. Děti se chovají, jak by ho v životě neviděly, vrhnou se na něj a nad ukradeným krajícem si pod stolem pomlaskávají... Děláme, že dítka nejsou naše a s klidem Angličana dojídáme...

Pak ještě obligátní kontrola toalet a můžeme vyrazit na hřiště. Se „ztopenými" dvěmi krajíci chleba v ubrousku.

Ony totiž ty potvory si doma chleba ani nevšimnou, nenásilně do nich nacpat nejde, ovšem v restauraci to bylo samé: „Ňam, to je dobrota! Mamko, to nám kupuj! Takový si upečeme! Ten chleba je výborný..." apod. superlativy. Byl to NORMÁLNÍ chleba. Bagrovaly ho poté, co prohlásily, že mají plná bříška... 

 

Pokud náhodou tento blog čte někdo z obsluhujícího personálu Eroplánu, zodpovědně prohlašuji: Opravdu nejsme socky, co ani na chleba nemají a skutečně nejsme ani zmlsaní rozežranci, co dětem nedopřejí tak jednoduchou krmi - chleba.

  

Přesouváme se na hřiště...

  

Jéje, nějak jsem se rozpovídala. A už je docela pozdě - tak zbytek dopíšu zítra.

5 komentářů:

  1. Moni, ale jinak jsme vcelku \"napuosto noumáuní\" :-)))

    OdpovědětVymazat
  2. Perfektní! Zasmála jsem se. Hlavně, když jsem si vzpomněla na naši polední návštěvu v hotelu Horal. Poté, co děti do sebe obrátily už šestou slepičí polévku (původně nechtěly nic, že nemají hlad...), následovalo to, co popisuješ ve svém článku. Akorát jako předehra bylo zkoumání malých popelniček (odpadkových košíků) na stolech. Všude ...

    OdpovědětVymazat
  3. Tino, popelničky tam naštěstí nebyly :-)

    OdpovědětVymazat