Lady in black

aneb Už i na mě došlo...

Odolávala jsem docela dlouho. Co bych lhala. Roky.

Ale nějak, já nevím, asi stárnu nebo co, jsem vyměkla a řekla ano. A tak manžel využil mé chvilkové slabosti a dosmýčil mě do prodejny - se sportovními potřebami. Tak jo, když už tady teda jsem, tak si milostivě ty jedny brusle zkusím. To ještě neznamená nějaký závazek, že? „Jo, a prosím, nějaké hooodně pomalé, jo?" 

Uf, mám je na noze. Děsné, chodidla mě bolí za pár sekund. „Né, to po mě prostě nemůže nikdo chtít." si myslím, zatímco zbaběle udolána manželovým a prodavačovým nátlakem po nějaké době špitám: „Tak teda jo.".  

Prodavači je mě trošku líto, tak mi ještě nabízí variantu jízdy s turistickými hůlkami. Jakože bych měla trošku oporu. Zní to docela rozumně - do chvíle, než si to na prodejně vyzkouším a během chvilky se mi hůlky motají všude, hlavně pod bruslemi. Tak s díky odmítnu alespoň tuto sportovní vymoženost.

Ještě nějaké ty chrániče. Prima, prodávají se rovnou v sadě. Ale jen na kolena, lokty a dlaně. No jo, a co ta prdelka? Nic?! Ta to schytá přece taky!  Naštěstí mám lehce slovanské tvary, tak mě budou v zadní části jistit airbagy naturální.

   

Co se mě týče, považovala bych tímto záležitost bruslení za uzavřenou. Né až tak manžel. On to tentokrát myslí fakt vážně. Hraji aspoň o čas. Naštěstí jsme limitováni tak trošku i hlídáním ratolestí, tak se mi to oddalování ze začátku daří. Pak mi zas jednou vyjde vstříc počasí, prší. Ale dnes, dnes už mi manžel nespolknul ani to skučení, že mám zablokovanou páteř, chatrné kosti a já nevím co všechno jsem na něho zkusila vybalit.

 

Tak jdeme na to. Rozvést ratolesti, dokoupit přilbu (pro jistotu, bude se hodit i na kolo) a za moment jsme tam. Potřebuji se v autě převlíknout, tak choť rafinovaně zaparkuje mezi ostatními auty. Akorát opodál postává nějaký hlouček důchodců a řidič té dodávky, co mě měla krýt, do ní zrovna nasedá. No co, spodní prádlo jsem si dneska vzala, tak nebudu taková cimprlína.

Muž, vědom si toho, že on tohle spískal, se celkem snaží a gentlemansky mi pomáhá utáhnout brusle. Nasoukám na sebe chrániče, narazím přilbu a - pokusím se postavit. Jo, kupodivu stojím. Ale už mě zas děsně bolí nohy (skoro křeč), takže mi by to už klidně docela stačilo. Zatím si teda to brblání nechávám pro sebe a pozvolna, opravdu hooodně pozvolna se přesunu z kamenitého parkoviště na tu rovnou bruslodráhu.

 

„Do prčic, ono to fakt j-e-e-d-e-e-e-eeee!!!" Co to jé? Zrada!!! Vždyť jsem přece říkala, že chci nějaké pomalé...   

Pro stání na bruslích prý existují tzv. „parkovací polohy" T nebo V. Záhadně mi to v tomto postavení jede nejvíc. No, tak prostě stát na místě nebudu. Lehce improvizuji - se smrtelným děsem v očích plužím.

Jak jsem v té křeči, ta bolest noh je opravdu šílená. Nějak se poposunu pár metrů a je mi jasné, že teda tady to né. To fakt nebude moje parketa. Manželovi vtipně připomenu, že jsem mu rovnou v obchodě říkala, že to jsou vyhozené peníze. A ohleduplně mu oznámím, že teda rozhodně bruslit nebudu! I když jsem ochotna těch pár minut tam ještě odstát, když mu o to tak jde. On se nevzdává a jde na mě od lesa. Prý nejsem zas tak tlustá a v těch černých leginách mi to i sluší. No, málem z toho romantického vyznání spadnu na zadek. Na slovo „sluší" mi totiž mozek zareaguje zatažením břicha a podsazením pánve, tudíž lehce ztratím rovnováhu.

Hm, ať má manžel radost (a když mi to teda tak sluší),  tak se chvilku snažím. Dokonce se i o kousek poposunu. A poposunu a poposunu - až plynule přejdu do free-stylu „koloběžka". Tak nějak trošku jedu. No, to bych fakt nečekala. Začínám dle rad dokonce i rekognoskovat terén a uvědomím si, že by se mi teoreticky lépe padalo do té rovné travnaté plochy než do škarpy plné kopřiv. Plíživě, koloběžkově se přesunu vlevo - abych se do té trávy skulila a s velkou chutí zula ty mučící boty. To-je-úleva!!!

 

Nejradši bych už je nikdy nenazula. Jenže se musím vrátit zpět, že? Po nějaké chvíli křeč poleví a jdu znova na to. Koloběžka styl se mi trošku vymknul a už se občas odrazím i druhou nohou. Co to? Že by to nakonec šlo?! Dokonce i ta křeč v nohách už není tak intenzivní.

Manžel začíná tušit, že se nacházím v bodě zlomu a znova mi nenápadně zalichotí. No, asi jsem byla nějak zrovna naměkko, protože místo abych vtipně zakontrovala, mám najednou nějakou jako snahu mu ukázat, že to jde. On mě má po letech přečtenou a tak chválí a chválí: „Vidíš, to je ono! Jde ti to!". Jojo, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Ale poslouchá se to příjemně. Tak se teda snažím a snažím a najednou - něco jako bruslím...

  

Očividně i zázraky se dějí. Když přestanu myslet na děsivý fakt, že neumím brzdit, tak mě to chvilkami i baví. Možná, že těm bruslím ještě nějakou šanci dám.

  

Když mi to na nich navíc tak sluší...