pátek 21. srpna 2009

Bezpochyby dělám chyby

No, jsem přece jen člověk... 

 

Pár článků v tomto týdnu mě nasměrovalo do lehce melancholické nálady. Jedním bylo zamyšlení u Tiny, druhým u ratky a třetím hádanka u horalky.

 

V podstatě jsem se do komentářů u těchto témat ani nechtěla pouštět, ať se moc do myšlenek nezamotám (znám se) a nakonec jsem se stejně u Tiny spustila...

A háček se zasekl. U lásky mateřské. A možná za to nakonec mohla ještě víc ta diskuze u horalky. Nevím. Vím jen to, že poslední dva dny mám hlavu mnohem víc než jindy plnou otázek a pochybností. O tom není pochyb.

 

 

Ač pět sourozenců mám, vychována jsem víceméně jako jedináček. (dva byli o generaci starší a měli jsme stejného pouze otce, ke třem dalším jsem přišla jak slepý k houslím v dospělém věku). Jo, a jsem nejmladší ze všech. Takže něco jako benjamínek-jedináček. To je děsná kombinace, co?

Ale proč to píšu, x-krát denně se u dětí potýkám se sourozeneckou rivalitou a žárlivostí. Protože s ní sama nemám moc zkušenosti, připadám si v této oblasti jak slon v porcelánu. Někdy se bojím toho, že ač u jiných mám odstup a chybky páchané na přístupu k sourozencům vidět dokážu - udržet si ten správný odstup na vlastním hřišti umět dostatečně nebudu. Že u sebe je přehlédnu. Nebo budu možná dělat nějaké jiné a nezjistím to včas...

 

A ještě jednu věc bych opravdu nerada zkazila. Nechtěla bych své děti udusit láskou - ale zároveň bych nechtěla, aby měly pocit, že nejsou milovány dostatečně... Protože ony spoustu lásky potřebují. Kde ale přesně je - ta správná hranice??!!

 

 

Hm, ale možná už i to, že o tom všem člověk přemýšlí a je si možných chyb vědom, svědčí o tom, že by následky teoreticky nemusely být ve finále až tak katastrofické...???

 

8 komentářů:

  1. Mluvíš mi z duše. Přemýšlím nad tím často, z naprosto stejného \"jedináčkovskéno\" důvodu. Hlavně u Pepy, který pomocnou ruku pořád potřebuje...

    OdpovědětVymazat
  2. uplne stejny problem jsem mela taky. dve deti (kluci) od sebe pouhe dva roky. rivalita a agrese starsiho vuci mladsimu. A muj strach ze ten velky tomu mensimu ublizi. a prehmaty. a trestani starsiho. a vymezovani starsiho.
    ted kdyz jsou oba dospeli tak mi o svych ukrivdenostech povidaji. Oba. Oba se citili ukrivdeni :o)) to proste nemelo reseni :o))
    pry jsem je mela nechat at si to vyridi mezi sebou (at se prizabiji vzajemne) ale to me materske srdce nedokazalo. A tak jsem testala starsiho silnejsiho a chranila mensiho (podsivku)

    OdpovědětVymazat
  3. \"nechat, ať si to vyřídí mezi sebou,\" doporučují i moudré knihy, co čtu já, když propadám zoufalství nad rvoucími se dětmi. Jinak, můj manžel i moje maminka vyrůstali každý se čtyřmi sourozenci, rodiči téměř nepovšimnuti, a jsou bez traumat. :)

    OdpovědětVymazat
  4. úvaha je to hezká a asi i správná, ne všude ale praktikovatelná. Docela živě si představuju jak tříletá Emma (rodinou láskyplně nazývaná Gustavkou Frištenskou) si to ručně a stručně bez mého zásahu vyřizuje s desetiletým Pepou. 100% zvítězí síla a rozum té menší, i kdyby byl Pepa stokrát v právu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Pro deti jsou sourozenci dar z nebe. Kdy se uci resit spory. Treba i rucne. Vzajemne se srovnaji kdyz je rodice nechaji.
    U nas fackuje ten stredni maleho. A ten maly je uplne nadseny :o)) a rika mi, mamko a proc ty me vubec nebijes?? kdyz zlobim?? no musim se pak vzdycky smat :o))
    kdyz se desetilety Pepa odhodla dat par facek rozmazlene Eme, tak oba jakoby to nasli :o)) jednou si budou za tuhle zkusenost vzajmne vdecni.

    OdpovědětVymazat
  6. docela mě uklidnilo, že nejsem zmítající se v občasných pochybnostech sama...

    Teda Mayo, tak to ta vaše Evička je dobrá ranařka :-)

    ratko a Manželko - je to fakt, ono se to radí - nezasahovat. Ale někdy to fakt nejde ustát. U nás má Tom docela velkou sílu a i lehké pošťuchování kolikrát nechtě vrací provokativní šťouchanečky docela hodně drsňáckými chvaty. To by byla Lucka raz dva utlučená...

    ratko - tak žádat si sám o průplesk, to nemá chybu :-))

    OdpovědětVymazat
  7. No, tak to budu řešit brzo už taky... Teď se zatím zabývám pouze otázkou \"opičí lásky\" :-))) a bohužel já jsem spíš ta mazlící maminka, co ale na druhou stranu chce být spravedlivá a bezkompromisní vůči hereckým výkonům Vampíra. Až se narodí Sluníček, doufám, že mi ta spravedlivost zůstane. To že nemám soudit, nechat děti, ať si to vyřeší vím, ale nevím, jak to budu řešit v průběhu růstu, protože toho mladšího budu muset ze začátku bránit a pak? Pak abych v pravou chvíli přestala a aby si to začali vyřizovat mezi sebou... Uf, bude to peklo... ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Gleep, taky jsem muchlovací maminka. A občas je to s tou žárlivostí náročné. Jakmile se přitulí jeden, okamžitě přilítne druhý a chce se tulit na úplně stejné straně - a bitka je na světě raz dva, ani nemrkneš :-)
    Držím palce do začátku. Budou to boje, ale zároveň je i bezva sledovat, jak se ti malí válečníci vlastně neskutečně milují. Ti moji už jsou sehraní natolik, že občas společně kují pikle proti nám - rodičům... Někdy se hrozím puberty :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za návštěvu blogu i za váš komentář.