Výlet do ZOO v Lešné

Zápisky jen tak, spěšné

 

Den výletu začal malou bojovkou už doma. No, něco na sebe prásknu. (né že by to bylo až tak podstatné, ale manžel na tom trvá - jako na revanš za to, že jsem napsala o tom jeho domácím bruslení)

Zkrátka občas blbnu. Občas zapomínám. Občas zmatkuji. Občas nejsem neomylná. Občas jsem lehce kalamitní. A občas se to i tak různě namíchá. Jsem jen člověk, né?

  

Prostě, dcera předchozí večer šlápla do hovínka. Botičku jsem dala do sáčku a zapomněla na ni. No, a ráno jsem ji teda nechala na chvilku odmočit v Savu, a že jsem se šla sprchovat, nádobku jsem nedala do vany, ale (fakt nevím proč) do předsíně ke dveřím místo na balkón. Hm, a manžel si tam zrovna pro něco šel... A on se prostě neobtěžuje podívat, kam šlape... Výsledek: muž by mě málem zabil, protože měl okamžitě flekaté ponožky (stejně měly hnusnou barvu). Hlavně ho ale myslím naštvalo, že si je musel jít převléct. A já chvilku na kolaps, protože jak to Savo vystříklo, mám obarven kousek semiše na jedné botě. (Ale vezmu to jako výzvu na savovou techniku a zkusím odbarvit i tu druhou botu.)

Jen ta drobná anabáze lehce zastínila fakt, jak jsem jinak skvělá. Zatímco manžel poskakoval po předsíni ve flekatých ponožkách (tento týden se motiv ponožek na bloguje nějak zabydlel), nabalila jsem náhradní oblečení, jídlo a pití do auta, foťák s kamerou (nabité) a oblíkla dítka.

Tak jsem aspoň v ráži nasmolenému choti vysvětlila, že kdo nic nedělá, holt nic nezkazí!!! To ho trošku zklidnilo, protože se lekl, že příště balí on.

 

Nakonec jsme teda popadli ratolesti a propriety na výlet a vyrazili na cestu. Za gorilami a tučňáky. Jupí! V kufru se s námi na výlet vezl i zbytek mega nákupu z předchozího dne. No, kdo by sebou do zoo pro jistotu nesmýkal šest kilčo prášku na praní nebo nový potah na žehlící prkno...

Ještě musím říct, že Savo, jako parfém, je teda docela trvanlivé. Lehce desinfekční odér se nás držel celou dobu.

Ale vyjeli jsme, a to se počítá. Na necelém druhém kilometru (z celkových stošedesáti) se spustila palba otázek: „Mamíí, uš tam jsme?" a „Mamí, kdy už tam budem?!" nebo „Uš jsme tam?" případně „Už jsme skoro tam?" a pořád dokola s drobnými intonačními a hlasitostními obměnami. Zhruba při stočtyřicáté otázce a po dvaceti kilometrech jsem to přestala vnímat... (lehkou obměnu představoval jen řev: „Já chci spinkááát, domáááá, ve sfojí postýlceee" - dva kilometry před cílem)

Jak jsem psala, řídí většinou manžel, tak jsem mu coby schopný spolujezdec aspoň odšroubovala a podala pití. Hned nato mi uzávěr velké láhve s vodou spadl pod sedadlo tak šikovně, že vyšťourat nešel. Běžně sebou vozím kvanta náhradních vršků, ale zrovna dneska, jak na potforu, ani jeden. No co, aspoň jsem se tvářila, že to je přece normální jezdit s nezazátkovanou dvoulitrovou vodou na klíně... Pravda, trošku mi tato inovace ztěžovala čtení v mapě. Ale dojeli jsme.

Cesta sice nebyla zrovna plynulá, neb jsme měli asi čtyři zajížďky (nejen mou vinou) a k tomu pro zpestření bloudění narazili na několik dalších objížděk. No, zato už teď vím, že na delší inovativní výlety si pořídíme džípíesku, nebo aspoň novější automapu!

   

Musím říct, že ZOO byla fakt moc pěkná. Ve srovnání s tou naší o poznání modernější, upravenější, byť pro nás zatím neprobádaná zcela.

A že jsem nechtěla propásnout ty tučňáky, koupili jsme si i plánek. Ovšem ty tam ne a ne najít. Tak jsem se šla zeptat jednoho pána, co vypadal jako místní znalec - a jak se ho tak ptám, vidím, že tučňáci se nachází dva metry za ním... Asi jsem neměla očekávat až tak moderní a velkou expozici jako na Kanárech.

Zajímavostí dne byla zpráva, že gorilí samec je na blondýnky a gorilí samička pije jen jablečný džus, jinak má průjem.

Dále mě potěšilo, jak u medvědů nějaký tatínek své ratolesti sliboval, že když nepřestane zlobit, hodí ho tam. Měla jsem totiž podobné choutky u lvů a tak jsem byla ráda, že v tom nejsem sama. Jo, a pokud jste tam byli někdo tentýž den jako my, tak ten brutální a děsivý křik neznamenal, že jsem syna k těm lvům nakonec přece jen hodila, ale že ho do prstečku (prý) píchla vosa. Osobně si myslím, že mu na ten prst spíš jen sedla. 

Taky jsem měla radost, když jsem v trávě našla pěknou skákací kuličku. Se slovy: „Teď si ji schovej, ať neskončí v té roklině s vodou" jsem ji předala nadšenému synkovi. Kulička se octla v roklince zhruba za dvacet sekund.

Prošli jsme se po visutém mostě, viděli slony, opičky s roztomilými prťavými miminky, mravenečníka, želvičky, úžasného krokodýla a ve vodě rochnící se tuleně. Nás s mužem nadchla stezka mezi klokánky, děti tam zaujala beruška a klády. Je holt poznat, kdo je poznamenaný sledováním Skippiho a kdo ne...

 

Dětské hřiště na jednom konci ZOO nemělo chybu. Teda krom ceny 20,- Kč za tři minuty skákání na trampolíně. Takové vyděračství jsme vážně odmítli podporovat. (v Rožnově, na podstatně lepších trampolínách, je to na 10 minut). Radši jsme nechali šprkástly projet na ponících. Pak tam ještě přes hodinku řádili jak černá ruka a v podvečer jsme se vláčkem svezli zpět.

  

A hurá domů! Podstatně pohodověji. Díky únavě totiž část posádky na hodinku usnula. Řidič to naštěstí nebyl.

Kam příště? Uvidíme... Nejspíš zas na ty trampolíny do Rožnova!